Vladimír Háša
S manželkou Olgou jsme oba absolvovali lékařskou fakultu v Olomouci. Promovali jsme v roce 1983 a nelegálně jsme opustili republiku přesně 12. května 1986. Před uprchnutím jsem jako mladý lékař musel chodit do prvomájového průvodu a provolávat slávu Sovětskému svazu. Všichni jsme věděli, že na nás padá radioaktivní prach z Černobylu (k výbuchu v jaderné elektrárně došlo 25. dubna), přestože ministr zdravotnictví prohlašoval, že se jedná o západní propagandu. Jeli jsme přes Košice až do Jugoslávie. Celníkům trvalo asi čtyři hodiny, než prošacovali celý autobus. Některým lidem strkali i prst do konečníku, jestli nepašují valuty. Měli jsme s sebou dva a půl letého syna Vojtěcha a sto západoněmeckých marek, které nám naštěstí nenašli.
ministr zdravotnictví prohlašoval, že se jedná o západní propagandu
Ilegálně se nám podařilo překročit hranice do Rakouska. Ve sběrném táboře Traiskirchen u Vídně jsme slyšeli nejrůznější příhody, jak lidé utíkali na západ. Byl tam třeba člověk, co se nechal zavřít do železničního vagónu. Druhý si vyrobil kladku a přehoupl se přes dráty vysokého napětí. V Rakousku nám bylo dobře, dokonce nám nabídli občanství a mohli jsme tam pracovat jako lékaři, ale my jsme se báli, bylo to zkrátka moc blízko. Chtěli jsme na Nový Zéland, který ovšem zrovna nebral žádné uprchlíky. Austrálie nás nechtěla, že tam mají doktorů dost. Kanada by nás vzala, ale museli bychom podepsat papír, že nikdy nebudeme praktikovat medicínu, a to se nám pochopitelně nechtělo. Jižní Afrika by nás bez problému vzala. V Rakousku byl nějaký pan Koutný, který pomáhal uprchlíkům, a ten nás nakonec do Austrálie asi po šestiměsíčním čekání dostal.
Je až neuvěřitelné, jak někteří uprchlíci věřili komunistické propagandě o špatnosti západu. V letadle do Austrálie vedle nás seděli Češi, kteří si vezli talíře z Rakouska, protože věřili, že Austrálii se jí z aluminiových ešusů. Někdo další si vezl celý záchod. Netuším, jak ho dostal na palubu, ale byl zkrátka přesvědčený že u protinožců tento výdobytek civilizace neznají. Jeden elektrikář si vezl kladívka a různé nářadí. Měl toho přes 300 kilo!
Od prvního dne jsme v Austrálii dělali, co se dalo. Po dvou měsících jsem šel na zkoušku z lékařské angličtiny a propadl jsem. Moc jsem se nezlobil, vedle mě totiž seděl Američan a ten propadl taky. Nicméně po roce a půl jsem složil všechny požadované zkoušky a zase jsem byl doktorem. Pracoval jsem dva a půl roku ve veřejné nemocnici a potom jsme odešli do tropického města Townsville v Queenslandu na severovýchodě, které je stále naším domovem
Postupně jsme si tady postavili tři praxe. Učíme s manželkou mediky a připravujeme mladé lékaře na atestace. Pacienti k nám jezdí ze vzdálenosti dvou set a více kilometrů. Je tu častý výskyt rakoviny kůže ze slunce, trocha tropických chorob, ale jinak medicína je stejná jako všude jinde.
Každý třetí Australan se v Austrálii nenarodil, stejně jako my.
Každý třetí Australan se v Austrálii nenarodil, stejně jako my. Když komunismus padl, tak jsme začali zpátky jezdit do Čech a jsme velice potěšení, jak se vše mění, většinou k lepšímu. Máme čtyři děti, které stále mluví plynně česky, a když přijedeme na návštěvu, cítí se tam jako doma. Když se na to všechno dívám s odstupem šestatřiceti let, musím být vlastně komunistům vděčný. Nutili mě vstoupit do strany, abych se mohl stát primářem. Věděl jsem, že když toto „privilegium“ odmítnu, stanu se nepřítelem a budu za to trestaný nejenom já, ale i moje děti. Ani ve snu nás nenapadlo, že v roce 1989 se režim zhroutí jako domeček z karet. Ztratili jsme sice útěkem plně vybavený čtyřpokojový byt a všechen majetek, ale získali jsme daleko víc: svobodu a víru v to, že existuje lepší svět. Jsem přesvědčený, že to stálo za to. Přejeme mladým lidem nejen v Čechám, aby bojovali a věřili v lepší svět. Pravda přece vítězí.
