Tomáš Mertl

Narodil jsem se 25. dubna 1949 v Havlíčkově Brodě. Můj otec byl lékař, matka v domácnosti, později pracovala jako úřednice. Přesuňme se o necelých dvacet let později na náměstí Piazza Navonna v centru Říma. Seděli jsme tam na schodech pod kašnou s kamarádem Pietrem, vlasatým studentem filozofie, a pozorovali davy turistů, stolečky kaváren a prodavače obrazů a suvenýrů. Položil mi osudovou otázku: Myslíš, že Sověti pošlou tanky do Československa? Bylo krátce před půlnocí, ale náměstí bylo živé jak za bílého dne. Tehdejší datum bylo vidět na novinách čouhajících z kapsy Pietrova manšestrového saka: 20. srpna 1968.

Stačilo říct, že jsme z Československa, hned nám lidé odpovídali „Dubček, Svoboda“

Já a moji tři kamarádi jsme před týdnem odjeli z Prahy na čtrnáctidenní cestu po Itálii. Vše začalo, když Hugo, jeden z účastníků naší expedice, obstaral fingované pozvání do Itálie, a zbytek, jmenovitě obstarání cestovní doložky, rakouského a italského víza a samozřejmě i devizového příslibu, byly tehdy v euforické době Pražského jara téměř formality. Vyzbrojeni spacákem, zpáteční jízdenkou Praha – Benátky a nekonečným optimismem jsme vyrazili na pout’ autostopem skrz neznámou, ale přitažlivou a přátelsky nakloněnou italskou botu. Stačilo říct, že jsme z Československa, hned nám lidé odpovídali „Dubček, Svoboda“ a vyjadřovali své sympatie se „socialismem s lidskou tváří“, ve kterém hlavně mladí lidé, tradičně nakloněni levicovým ideálům, viděli jakousi třetí cestu. Kladli nám dotazy o zásadních věcech, jež svědčily o jejich politické vyspělosti, zatímco my, pionýrskou a svazáckou svěrací kazajkou vycvičení zelenáči, jsme nedokázali dát uspokojující odpovědi. Do Říma jsme dorazili den před tím, přenocovali jsme na lavičkách v parčíku před jakýmsi kostelem, a den jsme strávili objevováním věčného města. Když jsme k večeru unaveni vedrem, prachem a hlukem objevili téměř božský klid a bohémskou atmosféru Piazza Navonna, bylo nám nádherně. S Pietrem a jeho přáteli jsme se seznámili, když jsme sháněli informace o levných ubytovnách. Maturita z angličtiny a minulý rok podniknutá cesta do Anglie mi dopomohly k určité sebejistotě, takže jsem se nestyděl oslovit neznámé lidi anglicky. S Pietrem jsme měli mimořádné štěstí. Nejenže uměl výborně anglicky, ale navíc nám po několika minutách rozhovoru spontánně nabídl nocleh ve svém studentském bytě. To tedy bylo terno: po týdenním cestování mrňavými fiatkami, spaní na plážích, v parcích a na nádražích, koupání v slané vodě a mytí na nevábných veřejných záchodech nám teď kynula perspektiva nejen pohodlné postele, ale i čerstvé a vydatné sprchy! A navíc to nestálo ani liru.

zástupy československých uprchlíků ve Vídni

Pietrova otázka o sovětských tancích nás zaskočila a překvapila. O takové eventualitě jsme vůbec nepřemýšleli. Suverénně jsem odpověděl: takovou drzost si přece nedovolí! Ten večer jsme ulehali příjemně utahaní v náramně pohodlných postelích. Noc ovšem byla krátká. O pár hodin později nás vzbudilo bouchání na dveře. Pietro a další lidé nám mávají před očima ranními novinami s palcovými titulky: Rusové v Praze. Ještě se nestačíme pořádně probudit a už jsme na cestě do nějakého římského deníku, kde nám místní novináři ukázali fotografie a sdělili otřesné detaily z okupace. Čekal nás šílený den. Byli jsme vláčeni od redakce k redakci, od studia ke studiu, novináři, redaktoři a fotografové si nás podávali jako štafetu, náš honorář bylo několik sendvičů a lahví piva. Ale zato jsme se seznámili s jinými Čechy a Slováky, kteří byli v té době v Římě. Vyměňovali jsme si informace a plánovali, co dál dělat.

Někteří neváhali a žádali o vystěhování do Států, do Kanady či do Austrálie, jiní se chtěli co nejdříve vrátit, i když situace byla silně nejistá. My jsme se rozhodli odjet napřed do Vídně, odkud se dal, jak jsme doufali, lépe odhadnout další vývoj. Po několika dnech strávených v obrovské vídeňské tělocvičně, kam snad denně docházeli američtí náhončí, nabízející rychlou a snadnou emigraci s lákadlem brzkého nabytí občanství, ovšem spojeného s rizikem nasazení ve Vietnamu, se dva z mých přátel rozhodli k návratu. Mě lákala do své země jedna sympatická Australanka, ale já, ač se mi nechtělo se vracet na přednášky marxismu-leninismu, jsem na druhé straně nechtěl příliš se vzdalovat od střední Evropy. Když jsem se doslechl, že Švýcaři udělují vízum na tři měsíce, během kterých se člověk může rozhodnout, jestli chce zůstat a požádat o azyl nebo odjet někam jinam, neváhal jsem a hned jsem si šel stoupnout do dlouhé fronty před švýcarským velvyslanectvím. Odehrávaly se tam nepěkné scény. Kolovaly totiž zprávy, že Švýcaři nepřijmou víc než 10 000 československých uprchlíků. Někteří žadatelé měli strach, že se na ně už nedostane, předbíhali, cpali se dopředu, padaly facky a nechutné výrazy, někteří čekající v tlačenici dokonce i upadli na zem a křičeli, zaměstnanci velvyslanectví se asi divili, koho si to zvou do země. Ti nejotrlejší strávili noc před budovou a dokázali tak, kdo je nejlepší frontový bojovník.

Tři měsíce uběhly, a já se stále nemohl rozhodnout

Nakonec se dostalo na všechny, i na mě, a tak jsem začátkem září přijel zvláštním vlakem Červeného kříže do švýcarského pohraničního městečka Buchs, kde jsme prošli zdravotní kontrolou a kde nás rozdělili do uprchlických táborů. Mě poslali do jedné vesnice nedaleko Curychu, odkud jsem brzy odjel do malebného města Fribourgu, kde se pro emigranty pořádaly přípravné kurzy na univerzitní studium. Tři měsíce uběhly, a já se stále nemohl rozhodnout, zda mám či nemám požádat o politický azyl, který byl tehdy československým občanům vzhledem k situaci udělován velice snadno, takřka automaticky. Lhůta pro rozhodnutí byla prodloužena o tři měsíce, ale na konci března 1969 už jsem se musel definitivně rozhodnout. Nebylo to nic snadného. Máma mi posílala typicky mateřské dopisy o tom, jak touží, abych se vrátil. Pak ale přišel, právě včas, první dopis od otce, prostý jakýchkoliv emocí. Psal mi, že jsem už dost starý na to, abych se dokázal rozhodnout sám, a jestli chci zůstat, že mi pošle vše, co je nutné, hlavně různé dokumenty. To mi velmi pomohlo a hned druhý den jsem podal žádost o azyl, který jsem neprodleně dostal. Tentýž večer jsem šel s kamarády do hospody, kde jsem švýcarským pivem zapil zpečetění svého emigrantského osudu. Bylo to měsíc před mými dvacátými narozeninami a dvacet jedna let před příští návštěvou Československa.

Vystudoval jsem slavistiku a anglistiku na univerzitě ve Fribourgu (titul Mgr.), pracoval jsem postupně na třech velvyslanectvích v Bernu jako překladatel, později jako imigrační, administrativní a konzulární referent. V roce 1980 jsem se oženil (dnes mám dvě dospělé děti), o tři roky později získal švýcarské občanství. Vždy jsem se snažil udržovat kontakt s místní českou komunitou, a od ledna 2019 zastávám funkci odpovědného redaktora časopisu Zpravodaj, orgánu Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku.