Stephen Gaertner
Abychom se v roce 1965 dostali z Československa, rezervovali jsme si koncem podzimu autobusový zájezd do Rumunska a Maďarska s jednodenní zastávkou ve Vídni, mimo železnou oponu. Vystoupili jsme z autobusu a rázem byli svobodní – ale co teď?
Před odjezdem z Prahy jsem vybral úspory a koupil mé ženě Věře krásný kožich s čepicí z polární lišky. Vypadala jako Lara z filmu Doktor Živago. Hodilo se to ve Vídni, kde jsme bydleli v mrazivé místnůstce, která mi také připomínala ledový sibiřský dům. Uvízli jsme zde, protože Německo a Švýcarsko, kde jsem měl pracovní nabídky, zamítly naše žádosti o vstupní vízum. Myslím, že to bylo pravděpodobně proto, že jsem krátce předtím odmítl pracovat pro zpravodajskou službu československé armády. Zavolali mě do svých kanceláří. Dobře vypadající muž v černém mi nabízel: „Vy jste inženýr a žili jste na Západě – přesně to, co potřebujeme. Mohli byste cestovat. Víme, že jste se právě oženil a nemáte byt. “
Znělo to všechno dobře, ale pro komunisty jsem prostě nemohl pracovat. Jejich tajná služba se mi určitě musela mstít šířením zvěsti, že jsem byl jejich agentem.
Kvůli naší snaze dohnat Sověty ve vesmírném závodě dáváme přednost inženýrům mezi uprchlíky
Ačkoliv jsem ve skutečnosti nechtěl opustit Evropu, pro jistotu jsem požádal o emigraci na americkém konzulátu. Jednoho dne nás zavolali ke konzulovi. Řekl: „Kvůli naší snaze dohnat Sověty ve vesmírném závodě dáváme přednost inženýrům mezi uprchlíky.“ Odmlčel se a podíval se na Věřin zakulacené břicho (očekávali jsme syna Davida). Pak pokračoval: „Nemáte čas ztrácet čas. I když je to obvykle šestiměsíční záležitost, můžeme vše poslat faxem za dva nebo tři týdny.“ Potřásl jsem jeho širokou rukou a řekl: „Tak platí.“
Spojené státy americké nepřijímaly nikoho, kdo neměl cestovní pas ze země, do níž by mohl být vrácen v případě, že poruší jakékoli zákony. Ale rakouské úřady se nás rádi zbavily, vydaly nám provizorní cestovní pas platný na jeden měsíc. Pořád ho mám schovaný jako suvenýr.
Za poslední propašované západoněmecké marky jsem koupil letenky do New Yorku, kde žili Věřini příbuzní. 3. března 1966 jsme byli na palubě letadla. Měli jsme tříhodinovou zastávku v Paříži.
Seděli jsme v mezinárodním terminálu letiště Orly a nesměli ho opustit. Ale dostat se až do Paříže a ani ji nevidět? Prostě jsme zkusili štěstí. Vyklouzli jsme pod plotem, naskočili na autobus směřující do města a vystoupili na Champs-Élysées.
Prošli jsme la Cité, Vítězný oblouk, nejrůznější romantické kavárny a zákoutí. Nasávali jsme vše, co jsme dokázali tak rychle absorbovat. Pak jsme spěchali zpět do autobusu na Orly a znovu se bez povšimnutí vplížili pod plotem, právě včas. Zadýchaní jsme nastoupili na naše letadlo mířící přes Atlantik.
V New Yorku nám Věřin bratranec našel levný byt. Pročítal jsem noviny a našel inzerát strojírenské firmy s názvem Singmaster & Breyer. Zanedlouho jsem se dostavil na pohovor. Potom pánové odešli do vedlejší místnosti, aby se poradili. Zaslechl jsem, jak jeden říká: „Tenhle chlápek ví víc než my!“ Takže jsem byl přijat.
Když jsme se s Věrou procházeli omšelými ulicemi Bronxu, chladný vítr proháněl odpadky po znečištěném asfaltu. Byl jsem moc rád, že nám zatelefonoval jiný Věřin příbuzný.
Jako dar z nebe zněla jeho nabídka, že má dům v Los Angeles v Kalifornii nedaleko pláže, odchází do důchodu, chystá se na celoroční výpravu na lodi po zeměkouli a že bychom mohli zatím využívat jeho dům i auto. Pomyslel jsem si: Kalifornie – palmy, tropické slunce, bílé pláže, Hollywood – jaká to fantazie ve srovnání se studenou Vídní a špinavým, větrným New Yorkem. Ale byl jsem bez peněz. Tak jsem zavolal pro změnu mému bratranci Williemu. Naposledy jsem ho viděl v roce 1948, než emigroval do Kanady. Poslal mi 400 dolarů na letenky. Tehdy to byl měsíční plat.
Takové byly začátky v mé milované Kalifornii, kde od té doby žiji.
Na letišti v Los Angeles stáli příbuzní Věry u přistávacího můstku a očekávali, že uvidí zbědované uprchlíky z východní Evropy. A hle, dolů po schůdkách kráčela vysoká, elegantní žena v drahém kožichu, dlouhé nohy, štíhlé tělo a tvář filmové hvězdy. Za ní módně oblečený pohledný muž. Musel to pro ně být docela šok! Takové byly začátky v mé milované Kalifornii, kde od té doby žiji.
Dnes devětaosmdesátiletý Stephen Gaertner strávil padesát let navrhováním řídicích systémů pro chemické závody, fosilní a jaderné elektrárny a ropné rafinerie. Byl dohlížejícím inženýrem pro jednu z největších světových projekčních a stavebních společností: Bechtel Corporation. Jeho zařízení byla postavena v Sovětském svazu, Československu, Rumunsku, USA, Saúdské Arábii a Kuvajtu. Přednášel na Státní univerzitě a na Marine Academy v San Francisku. Žije v nedalekém Rio Vista.
