Milada a Naďa Dobiášovy
„Náš dědeček František přijel do Ameriky už v roce 1906, babička Anna ještě o dva roky dříve. Oba samozřejmě mířili do neznámé, cizí země za prací. Děda byl vyučený pekař a brzy se také ve Státech jako pekař uchytil, babička byla zaměstnaná jako pradlena. Poznali se až tady a nakonec se usadili v Chicagu. Postupně se jim narodily tři děti – dcera Boženka, která zemřela na záškrt když jí bylo pět, syn František a další dcera Boženka.
V roce 1922 se rozhodli vrátit se do rodné země. Dědeček si za našetřené peníze koupil velkostatek ve Vlčtejně. Byl opravdu velký, měl 106 ha a on byl rozhodnutý na něm hospodařit. Kromě toho ještě provozoval pekárnu v Blovicích. Dětem se tu líbilo, uměly perfektně česky a nebyl žádný problém se do české společnosti zařadit. František, náš otec, miloval zdejší přírodu. Ve škole se dobře učil a mnohokrát musel před celou třídou předvádět, jak výborně hraje na housle. Všichni se tu měli opravdu dobře.
Naše nejkrásnější a nejranější vzpomínky patří společným hrám na prostorné a upravené zahradě se skalkou a cestičkami vysypanými žlutým pískem.
My dvě jsme se narodily až za druhé světové války. Němečtí vojáci z posádky v Nepomuku byli samozřejmě zvědaví na „Američana tam nahoře na kopci“ (americké občanství měla celá rodina) a často nás chodili navštěvovat. Jinak musíme říct, že se chovali korektně. Spočítali rozlohu polí a průměrné výnosy, z nichž nám předepsali povinné odvody. Dodávali jsme jim ještě vejce, maso a další zemědělské výrobky. Nijak moc nám toho nezbývalo, ale nám nevadilo žít skromně.
Když tak vzpomínám, naše nejkrásnější a nejranější vzpomínky patří společným hrám na prostorné a upravené zahradě se skalkou a cestičkami vysypanými žlutým pískem.
Po válce se všechno začalo měnit a jak otec usoudil, ne právě příznivým směrem. V sedmačtyřicátém proto odjel zpět do Chicaga, aby si tam našel práci a zajistil nám domov. Za necelý rok jsme ho se sestrou, matkou, dědečkem a babičkou následovali. Se sestrou jsme neuměly ani slovo anglicky, byly jsme jinak oblečené a ostatní se nám smáli. O každé školní přestávce jsme plakaly a utíkaly domů. Už jsme se nechtěly vrátit. Lidé z české komunity nám říkali greenhorni. Nejvíc se ale po Čechách stýskalo mamince. Stýskalo se jí po rodném kraji i možnosti sportovního vyžití, poněvadž ona byla velká sportovkyně.
Otec dostal práci v českých novinách Hlasatel, bral 40 dolarů týdně. To byl celý příjem rodiny. Žilo se nám o hodně hůř než v Československu. Byly jsme nešťastné, že jsme neměly s kým si povídat, s kým se kamarádit – tedy alespoň v průběhu prvního roku, než jsme se naučily anglicky. Navíc jsme byly pořád nemocné, zdejší podnebí nám nedělalo dobře. Asi sedmkrát jsme se stěhovali. Nakonec otec koupil dům, do kterého se vešla celá rodina – dědeček, babička, teta i její dcera.
Na podzim roku 1948 nám v Československu komunisté zkonfiskovali statek i vilu. Naše rodina měla pochopitelně zlost, protože šlo přece o krádež, ale pořád jsme doufali, že se do Československa ještě někdy podíváme. Psali jsme si s příbuznými a známými a díky tomu jsme i trochu věděli, co se tam děje. V roce 1959 se nám podařilo rodnou zem navštívit. Byli jsme u babičky v Plzni a setkali se všemi příbuznými, s kamarádkami, chodili jsme do divadel. Od té doby jsme se sem vrátili celkem desetkrát. S mnohými lidmi jsme se vídali docela pravidelně, jiní se báli s námi stýkat, hlavně kvůli sledování Státní bezpečností. Nás sledovali také. Maminka se jednou rozhodla, že tomu chlápkovi, co každý večer stál s autem před babiččiným domem, nabídne, aby šel dovnitř a dal si s námi kafe. Skutečně vyšla ven, ale on se polekal a raději ujel.
Mohly jsme mít úplně jiný život, jiné vzdělání. Mohly jsme se sestrou studovat balet, který jsme obě milovaly a pro nějž jsme měly talent.
Když konečně v roce 1989 Češi znovu získali svobodu, byla celá rodina velice šťastná. To už tatínek nežil, ale maminka sem jezdila každý druhý rok. V restituci jsme pak dostali zpátky zkonfiskovaný majetek. Když jsme se vrátili do naší vily a viděli ten interiér, pokoje, knihovnu, balkon, z něhož kdysi visely otcovy květiny, málem nám puklo srdce. Byla to v podstatě ruina. Ale nad vším převažovala lítost ze zmařených let a příležitostí. Mohli jsme mít úplně jiný život, jiné vzdělání. Se sestrou jsme mohly studovat balet, který jsme obě milovaly a pro nějž jsme měly talent. V Americe jsme měly málo peněz. Místo studií jsme obě musely pracovat a nakonec i podporovat celou rodinu. Ještě štěstí, že i v Americe jsme poznaly spoustu dobrých lidí většinou s českým původem, hlavně prostřednictvím Sokola, který tu pořádal hodně společenských a zábavných akcí.
V Česku jsme se sestrou byly naposledy před několika měsíci a cítily jsme se tam báječně. Dokonce jsme na chvíli měly pocit, jako by se nic z toho, co jsme za ta léta emigrace zažily, vlastně nestalo. A víte co – líp se nám tu dýchalo, jídlo nám připadalo chutnější a zdravější než v Americe, lidé inteligentnější… V našem americkém domově se všichni baví jen o práci a o sportu. Je těžké říci to přesně, ale i teď se doma pořád cítíme spíš v Čechách.“
Sestry Mildred a Naďa Dobiášovy – dvojčata narozena 23.května 1942 v Československu.
Libor Toman
Příběh mě neskutečně dojímá o to více, že v uvedeném statku na Vlčtejně jsem strávil část dětství a moje mamka se tu i narodila…… Možná jsem byl dokonce jednou přítomen návštěvě Dobiášových na statku. To mohlo být někdy kolem roku 1982…. Bohužel náš dědeček jim tehdy neumožnil prohlídku jejich vily, která sloužila jako bytový dům místního zemědělského družstva….
Chtěl bych se Dobiášovým za toto zacházení s jejich majetkem jménem celé rodiny a možná i za většinu slušných obyvatel Vlčtejna srdečně omluvit. Dědeček i tatínek Dobiášovi byli určitě ve své době vzorem pracovitosti, slušnosti a šikovnosti a nebýt neblahého období komunistického režimu, mohli jsme výsledky jejich práce obdivovat dodnes,
Pro sestry Dobiášovi mám už jen mimo přání pevného zdraví tento vzkaz. Pokuste se prosím zachránit, co ještě zachránit jde a zkuste možná apelovat na současného vlastníka, aby statek a vilu Božu co nejdříve opravil. Při šikovném jednání by se možná sehnali i nějaké finanční veřejné zdroje (dotace na památky atd.)…….
Moc zdraví Libor Toman.