Růžena Bunžová
Narodila jsem se 23.července 1916, v Rousínově jako poslední ze čtyř dětí manželů Aloise a Ludmily Kadlčíkových. Můj otec pocházel od Kroměříže z malé vesnice Kvasice, kde jeho rodiče měli hospodářství. Byl zaměstnán u c.k. pošty ve Vídni a pak v Brně, kde se seznámil s maminkou, dcerou známého restauratéra Vincence Plcha. Po povinné školní docházce jsem v roce 1933 absolvovala Veřejnou obchodní školu ve Vyškově, poté odjela ke starší sestře do Uherského Hradiště a začala pracovat v advokátní kanceláři. Tam jsem se v poprvé potkala s mým budoucím mužem dr. Bohumírem Bunžou. 29. ledna 1940 jsme se vzali a přestěhovali do Bojkovic, kde jsme od majitele místního zámku odkoupili část zahrady a postavili si na pozemku dům. Manžel byl jmenován přednostou tamního soudu. Přišla válka a zlá doba. Ve vězení bylo mnoho lidí, zatčených kvůli styku s partyzány a parašutisty, kteří žili v okolních lesích. Manžel ve funkci soudce se jim tajně snažil pomáhat a připravovat k výslechům gestapa. Ke konci války při náletech jsem musela žít se dvěma malými dětmi ve vlhkém sklepě zámku.
pánové z ministerstva vnitra navrhli, abych se s manželem setkala ve Vídni
V roce 1946 byl manžel zvolen poslancem za lidovou stranu. Upozorňoval na komunistické zločiny, proto krátce po únorovém převratu musel narychlo uprchnout do zahraničí. Přes Německo odjel do Londýna, kde se dozvěděl z rádia, že byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Zůstala jsem v Bojkovicích sama s dcerou Helenkou a synem Petrem a nastalo krutých devatenáct let. Zabrali nám dům, mohla jsem pracovat jen jako lesní dělnice, syn nebyl z kádrových důvodů přijat na střední školu. V roce 1956 mi pánové z ministerstva vnitra navrhli, abych se s manželem setkala ve Vídni a přemluvila ho k návratu do republiky. Nabízeli, že trest smrti zruší. Vydala jsem se vidět manžela po dlouhém odloučení. Děti samozřejmě musely zůstat doma. Jak radostné bylo setkání a desetidenní pobyt, tak bolestné bylo rozloučení a návrat. Oběma nám bylo jasné, že manžel na vydírání komunistů nepřistoupí. Přišla jsem o práci, děti měly další těžkosti ve škole. Manžel celou dobu žádal úřady, abychom byli puštěni na západ, bez úspěchu. V září 1967 jsme se odhodlali k ilegálnímu odchodu do Itálie, kam manžel pracovně přesídlil z USA. Mně s dcerou a jejím přítelem trvala cesta přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávii téměř dva týdny. Syn byl ale na útěku zadržen a strávil několik měsíců ve vazbě. Teprve v období Pražského jara byl propuštěn, oženil se a odjel za námi.
Rodina byla konečně opět pohromadě. Žili jsme v Římě, manžel působil v Mezinárodním křesťanského demokratického studijního a dokumentačního ústavu a by zároveň šéfredaktorem Křesťansko-demokratické revue. V roce 1977 manžel odešel do penze a přestěhovali jsme se do New Yorku, kde byl aktivní v exilových organizacích i v české farní obci Panny Marie Karmelské v Astorii. Já jsem pomáhala s pořádáním kulturních akcí a přednášek v rámci Společnosti pro vědy a umění. Uměla jsem italsky, zato s angličtinou jsem měla velké potíže. Přestože jsem chodila i do večerní školy, nikdy jsem se jazyk pořádně nenaučila.
byl štěstím bez sebe a chtěl vidět tolik míst a setkat se s tolika starými přáteli
V dubnu 1990 byl manžel pozván na první sjezd Československé strany lidové v Praze. Když jsme přijeli do Československa, byl štěstím bez sebe a ve svém živlu. Chtěl vidět tolik míst a setkat se s tolika starými přáteli. Při cestách po Moravě jsme se zastavili také v Rousínově, kde jsem se narodila a prožila dětství. Ta stará pošta na náměstí, kde jsme bydleli, byla pořád zachovalá v původním stavu. Byl to pro mne velice emotivní zážitek po těch dlouhých letech. Možná, že to nové vypjetí sil a vědomí splnění tužeb a snů neblaze zapůsobilo na manželovo zdraví. 27. listopadu 1990 v 82 letech zemřel. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1992, kterým byl zrušen někdejší rozsudek smrti a kterým byl plně rehabilitován, se už bohužel nedočkal.
Růžena Bunžová přežila svého chotě téměř o třicet let. Vždy dobře naladěná a do vysokého věku pozoruhodně vitální dáma byla ozdobou české komunity v New Yorku. Ráda vařila, cestovala a věnovala se zahrádkaření. Zemřela 23. června 2020, přesně měsíc před 104. narozeninami.
