Petr Horák
Narodil jsem se 7. května roku 1943 v Praze – Nuslích, kde jsme s rodiči, Štěpánkou a Oldřichem, prožili i konec války a osvobození. Po válce otec vstoupil do strany a stal se komunistou. V dětství jsem závodně plaval a hrál vodní pólo. Sport jsem měl vždy rád. V deseti letech mi však doktor zakázal sportovat. Měl jsem nemocné srdce. Přes tento zákaz jsem však se sportem nepřestal. To, že jsem se rozhodl neuposlechnout, se mi nakonec vyplatilo. Srdce mi zesílilo a zdravotní problémy ustoupily. Nakonec jsem lyžoval, hrál stolní tenis, hokej, fotbal i jezdil na kole. Moje neklidná a dobrodružná duše se projevila již v dětství. Asi v deseti letech jsem se začal zajímat o Ameriku. Četl jsem kovbojky, romány, cestopisy a přál jsem si jednoho dne tam žít.
V roce 1958 mi bylo patnáct let, dostal jsem občanský průkaz. Začal jsem trénovat judo v tělocvičně. Bydleli jsme tehdy v Teplicích a já vážně začal plánovat útěk do ciziny. Ve škole jsem se domluvil s kamarádem Vaškem, že spolu utečeme do Rakouska. Bylo to začátkem jara a dosud bylo chladno. Zabalil jsem si do batohu několik konzerv a teplákovou soupravu. Sraz jsme měli na teplickém nádraží. Vašek nedorazil. Rozmyslel si to. Já už byl na cestě a tak jsem pokračoval přes Prahu do Českých Velenic. Dorazil jsem večer a v noci se vydal pěšky k hranicím. Bohužel mě dostal hlídací pes pohraničníků. Přijel si pro mě můj otec. Dal mi pár facek a hrozně mi vynadal, že mu jako komunistovi dělám ostudu. Kvůli tomuto incidentu mě vyhodili ze střední školy. Šel jsem do učení. Vyučil jsem se strojním zámečníkem a svářečem, což se mi později hodilo.
Definitivně jsem opustil republiku 25. července 1968
V roce 1960 jsem to zkusil znovu. Chtěl jsem přeplavat Dunaj, ale než jsem do něj skočil, chytila mě hlídka. Strčili mě do vězení, kde si mě vyzvedl nešťastný otec. Rodičům jsem tehdy slíbil, že už to nikdy neudělám.
Sbíral jsem medaile v judu a v roce 1962 narukoval na vojnu. Dva roky jsem sloužil u raketových jednotek v Hranicích na Moravě. Poté jsem pracoval ve sklárně nedaleko Teplic, oženil jsem se a narodila se nám dcera Simona. Definitivně jsem opustil republiku 25. července 1968, jen krátce před invazí. Tehdy jsem odletěl na sportovní soustředění u světového šampiona v judu Antona Geesinka v Amsterodamu (s prvoligovým oddílem Sparta Praha). Povolení vycestovat jsem dostal. Zárukou mělo být, že jsem ženatý a mám roční dcerku.
V Holandsku mi odmítli udělit politický azyl. Vydal jsem se tedy pěšky a stopem přes Belgii do Francie. Ve Francii jsem sice dostal povolení k pobytu, ale pořádnou práci jsem nemohl sehnat. Pár dní jsem házel lopatou uhlí do slévárenské pece. Mezitím jsem spal na trávníku pod stromem, pod mostem nebo v chodbě podzemní dráhy přikrytý kusem kartonu.
Jednoho dne jsem se bez jízdenky nalodil na zaoceánskou loď prostě tak, že jsem naskočil na pohybující se pás s kufry a dostal se do zavazadlového prostoru. Vyšel jsem do chodby a splynul s cestujícími. Po několika dnech, když už jsem nemohl vydržet hlady, jsem se sám přihlásil u kapitána. Ten mě dal zavřít do cely. Jakmile jsme připluli do New Yorku, ještě na lodi mě vyslechl imigrační úředník a poslal zpět do Francie. Vysněný New York mi ukázali jen z paluby lodi. Takže opět Francie a znovu vězení.
Nešťastný jednadvacátý srpen roku 1968 v Československu pro mě znamenal novou naději – Kanada vyhlásila azyl pro Čechy žijící v zahraničí. Začátkem září jsem přistál v Torontu. Nejprve jsem pobýval ve velkém imigračním centru, později jsem bydlel u kolegy Poláka. Oba jsme pracovali jako svářeči. Po večerech jsem trénoval judo v Hatashita Judo Club. Neděle jsem trávil v kinech sledováním levných filmů – většinou kovbojek. Tak jsem se učil anglicky. V době, kdy jsem žil v Kanadě, jsem získal první cenu na šampionátu celého amerického kontinentu.
V roce 1970 mi umírala matka na rakovinu a já ji nemohl navštívit, jelikož jsem byl v Československu odsouzen za nedovolené opuštění republiky k jednomu roku vězení. Celý ten čas jsem doufal, že se mi přes Červený kříž povede dostat rodinu do USA. Moje tehdy devatenáctiletá žena se však bála odjet s roční dcerkou do tak vzdálené a neznámé země jakou pro ni Amerika byla. V roce 1972 proběhl v mojí nepřítomnosti v Československu rozvod.
... spřátelil se s hvězdami stříbrného plátna Stevenem Seagalem, Eddiem Murphym ...
Po obdržení kanadského občanství v létě 1974 jsem si to namířil do vysněné Kalifornie s myšlenkou stát se kaskadérem v Hollywoodu. První kaskadérský výkon jsem měl již za sebou. V Torontu jsem pracoval na televizním seriálu Jalna pro CBC Canada. V losangeleských novinách jsem objevil inzerát, v němž stálo, že filmová produkce potřebuje kaskadéra. Zaujal jsem producenta, místo jsem dostal a moje profesionální kariéra se rozjela. Prováděl jsem různé typy kaskadérských kousků: skoky na motocyklu přes deset aut, pády z koně, z výšek, ze schodů, autonehody, skoky s motorovým člunem přes jedoucí kamion, nebo skrz kamion, odpálení katapultem, skok autem přes dvouposchoďový autobus a jiné.
Zahrál jsem si taky v mnoha filmech a seriálech včetně Planety opic, Star Wars, Nico, Kojaka, Columba. Byly to především role policajtů, gangsterů, řidičů aut a motocyklů. Pracoval jsem pro všechna velká studia a spřátelil se s hvězdami stříbrného plátna Stevenem Seagalem, Eddiem Murphym, Billym Crystalem, Dannym de Vitem, Chuckem Norrisem a dalšími.
S přítelkyní Kristy, která byla také kaskadérkou, jsem se nechtěl oženit, dokud neprovedu svůj plánovaný skok z 22. patra budovy do obrovského vzduchového polštáře o rozměrech 19 x 15 metrů a který jsem si sám ušil. Později jsem jej pronajímal Universal Studiu v Hollywoodu. Během těchto kaskadérských let jsem musel tvrdě trénovat a tak jsem surfoval, lyžoval, chodil po laně kvůli tréninku stability, cvičil jsem salta a různé pády, jezdil na koni, na motorce, lezl po skalách, skákal padákem, řídil motorový člun a dělal s ním skoky, trénoval jsem judo, cvičil salta na trampolíně, trénoval odpalování rampou a kromě toho všeho jsem hrál na kytaru a zpíval. V roce 1980 jsem se díky nejdelšímu skoku proudovým člunem z rampy, zapsal do Guinessovy knihy rekordů.
Poprvé jsem navštívil Československo až v roce 1982 a zároveň se tehdy poprvé setkal s již patnáctiletou dcerou. V pozdějším věku, kdy už jsem nemohl pracovat jako kaskadér, jsem vystudoval filmovou produkci na losangeleské univerzitě. Natočil jsem dva filmy. Mým každodenním koníčkem byl tenis. Také jsem rád rybařil. Svůj americký život jsem prožil po boku mé báječné ženy Kristy v domě blízko pobřeží Pacifiku v Los Angeles.
V roce 2001 o Petru Horákovi a jeho kouscích vznikl dokumentární film „A Man Who Fell from the Sky“. Zemřel 1. října 2017 ve věku 74 let. Byl jedním z těch šťastlivců, kteří si splnili svůj chlapecký sen.
