Petr Bísek
Až mě to překvapilo, jak snadno jsem se rozhodnul odejít z Československa. Nejdřív mě to napadlo krátce po naší svatbě v roce 1963, ale manželka Věra nechtěla opustit její matku, přestože měla ještě čtyři sourozence. Já jsem byl třetí ze čtyř dětí v tradiční evangelické rodině.
Tenkrát jsem na odchodu nijak netrval. Materiálně mně nic nescházelo. O dva roky později s tím Věra sama přišla, a to jsem už byl definitivně rozhodnutý. Soudruzi mě totiž chtěli do Strany a já jsem to slovy, „my ale, soudruhu Jiroušku, chodíme do kostela“, odmítnul. Zaražený lampasák reagoval slovy, „no, my se o tom poradíme a dáme Ti, soudruhu Bísku, vědět“. Dát mně vědět už soudruzi v tiskárně Našeho vojska, kde jsem se vyučil a pracoval jako typograf-sazeč, už nestihli, v květnu 1965 jsme s manželkou „utekli“ přes švédské Malmö do New Yorku.
Druhý větší důvod mého odchodu z domova byla skutečnost, že mně i přes dokončení gymnázia s vyznamenáním dvakrát bylo znemožněno vysokoškolské studium – nejdřív chemie na ČVUT, po vyučení slíbená grafická škola v Lipsku.
no, my se o tom poradíme a dáme Ti, soudruhu Bísku, vědět
Během půl roku života a práce v Malmö jsme získali víza do USA a nákladní lodí přijeli první týden v prosinci 1965 do brooklynských doků. Náš americký sponzor mezitím zbankrotil, a tak jsme první týden bydleli u bohaté spolucestující Američanky v jejím luxusním bytě na 5. avenue. Následovalo různé stěhování, jednou do smradlavé díry na West Side, podruhé do podnájmu, kde jsem v noci po příchodu z práce pro krajanské Americké listy manželů Švehlových pozabíjel v kuchyni 52 švábů.
Zvyknout si na New York nebylo po klidném a čistém Švédsku snadné, ale definitivní zakotvení přišlo rok po narození naší dcery Veroniky, když jsme si v roce 1971 v malém městečku Glen Cove na Long Islandu koupili domek, který se stal naší rodince, v roce 1974 rozšířené o syna Jonathana, na 44 let domovem.
Doma jsme mluvili česky, měli několik českých přátel, ale celkově byl náš život americký – zaměstnání, výchova dětí, školy, starost o dům a domácnost. V odborné škole v Colorado Springs jsem se přeškolil na počítačovou typografii, pár let ji i učil, a v roce 1986 s velkým nasazením manželky jsem si založil úspěšné typografické studio. Úspěšné až do Sametové revoluce, která mě přes noc vcucla do krajanského života. Opět s velkým nasazením Věry jsem začal v dubnu 1990 vydávat česko-slovenské Americké listy, které se postupně rozrostly z původních osmi na šestnáct stran dobrého čtení.
S tím souviselo hluboké, časově a fyzicky náročné zapojení do krajanského života. S novou rolí vydavatele Amerických listů souviselo členství v několika významných organizacích. Především to byla SVU (Společnost pro vědy a umění) a moje účast na jejích kongresech a konferencích nejen v USA a Kanadě, ale také v Čechách a na Slovensku.
Také jsem přijal nabídku členství ve sboru ředitelů washingtonské organizace American Friends of the Czech Republic (AFoCR), která – mimo jiné významné akce – postavila pomník TGM ve Washingtonu, vrátila sochu Woodrow Wilsona do Vrchlického parku před Hlavním (Wilsonovým) nádražím v Praze a umístila bustu Václava Havla do Capitolu.
V letech 1996-2009 jsem byl činovníkem, šest let prezidentem krajanského Českého občanského benevolentního spolku v Astorii, NY (BCBSA), který vlastní rozsáhlou budovu s divadelním sálem a velkou zahradní restauraci. Tam se pořád něco zajímavého dělo. I prezident Václav Havel nás na mé pozvání navštívil s manželkou Dagmarou, aby zasadil „Havlovu lípu“.
Abych se z krajanů úplně nezbláznil, v roce 1989 jsem založil a vedl veslařský tým v privátním gymnáziu, které navštěvovaly naše děti. S tím, ovšem, souvisely pravidelné cesty na regaty, často přes noc. Při pohledu zpět nechápu, jak jsem mohl vše stíhat.
Byl to kolotoč, ve kterém nebylo možné vše stihnout. Setkal jsem se nebo byl představen velkému množství zajímavých a významných lidí, nejen českého a slovenského původu. Příliš často byla naše setkání krátká, protože já jsem byl stále „v běhu“ zpět do redakce. Setkal jsem se nejen s prezidenty, poslanci, senátory, soudci, umělci a sportovci, ale i s mimořádnými lidmi mimo společenské milieu, na které jsem neměl nebo si nedokázal najít čas. To mne hodně mrzí.
Já věřím na tzv. umění odejít, kdy starší generace má v pravý okamžik uvolnit místo generaci nové, a tak jsem v letech 2010-2013 postupně končil s vydáváním Amerických listů, v krajanském spolku BCBSA jsem zrušil moji kandidátku na prezidenta na další rok a trenérskou kariéru zakončil medailemi na mistrovství USA.
Od jara 2013 jsem tedy zpět doma, kde je mé srdce
Ale do opravdového důchodu jsem neodešel. Při návštěvě mého „starého“ veslařského klubu v Praze na jaře 2013 jsem přijal nabídku krátké pomoci s trénováním mládeže, což se však protáhlo na pět let. Ale zůstal jsem v Praze, zpátky doma.
A nenudím se, pořád se něco děje. Jsem člen dozorčí rady Střediska Diakonie ČCE, ve správní radě hudebního festivalu Americké jaro, v Mladé frontě DNES mám rezervované místo pro moji pravidelnou „Zpověď“. A v místě mého bydliště v Praze 8, kde si rád zahraju seniorský tenis, zastupuji Pirátskou stranu v jedné městské komisi.
Moje práce pro zahraniční krajanskou komunitu a pro Českou republiku byla oceněna Medailí za zásluhy 1. třídy (1998, od prezidenta Václava Havla, za úspěšné lobování za urychlené přijetí České republiky do NATO), spolu s manželkou Věrou jsme byli vyznamenáni cenou Gratias agit (2005, od ministra zahraničí, „za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí“). Také jsem byl oceněn Pamětní medailí předsedy Senátu ČR (2010) a dalšími medailemi a uznáními, včetně Honorary Connoisseur plzeňského pivovaru za propagaci plzeňského piva v New Yorku. A v roce 2008 mne na největší veslařské konferenci v Severní Americe překvapili uznáním Special Medal.
Od jara 2013 jsem tedy zpět doma, kde je mé srdce.
