Peter Seligman
Jmenuji se Peter Seligman a narodil jsem se roku 1944. Můj otec Richard Seligman uprchl z Čech pět měsíců před začátkem války. Na Gestapu mu dělali potíže s vycestováním. Nakonec se mu to podařilo tak, že vyskočil z jedoucího vlaku a utíkal skrz pole v Holandsku. Poté, co dorazil do Anglie, se mu podařilo dostat ven i přítelkyni (mojí maminku Lisu) a několik přátel. Žili nějaký čas ve West Hoathly v Sussexu díky majitelce usedlosti, Lady Ursule Ridley.
Uprchlíci nejdříve neměli povoleno pracovat v Británii, otec se v pravý čas přihlásil k RAF. Nechtěl být spojován s českým exilem, protože měl vroubek. Když byl na vojně, sloužil totiž ve věznici v Terezíně a pomáhal politickým vězňům. Válka, jak už to bývá, přinesla příležitosti. Do té doby měl jen nevalné vyhlídky.
Ke konci války pomáhal BBC
V RAF se vycvičil radio inženýrem, oboru, ve kterém poté exceloval. Ke konci války pomáhal BBC. Měl za úkol dopravit čtyřicet tun radio vybavení do Prahy a zahájit zde vysílání. Předpokládalo se, že veškerá technika byla zničena. Ale západní Evropa byla stále v rukou nacistů, takže konvoj plul z Liverpoolu přes Gibraltar do Egypta. Poté cestovali vlakem přes Blízký východ a do Československa se dostali z východu. Otec dorazil do Prahy jen pár dní předtím, než byl jeho tatínek zastřelen německým ostřelovačem, ukrytým v budově Sokola. Je to paradox. Ostatní mí tři prarodiče, kteří byli židovského původu, přežili válku v terezínském ghettu, zatímco tento dědeček, jediný katolík, zemřel tak tragicky.
Já jsem se narodil ve Velké Británii, ale rodina se vrátil brzy po válce do Československa. Žili jsme tam do roku 1948, poté se rodiče rozhodli žít co nejdál od Evropy. Chtěli na Nový Zéland, ale Emmi, sestra mojí babičky Adele, žila v Melbourne, tak jsme skončili tam. Pět dalších babiččiných sourozenců i s partnery zemřelo v koncentračních táborech, zejména v plynových komorách v Osvětimi.
Přiletěli jsme do Austrálie a pamatuji si ten let, protože si mě pilot posadil na kolena! Na rané dětství v Československu vlastně nemám žádné vzpomínky. Můj otec s jedním českých kamarádem, kterého jsem poznali během cesty, založili v Austrálii podnik a byli velmi úspěšní. Po válce otec v Československu vyráběl osciloskopy (elektronické měřící přístroje). Plánoval to stejné i v Austrálii, ale zjistil, že nesežene ani vhodnou pájku. A tak se maminka zeptala, proč nevyrábí rovnou pájky? Továrna, kde zaměstnávali především lidi z východní Evropy, produkovala mnoho dalšího vybavení, ale pájky byly základ.
Když jsem dorazili do Austrálie, mluvil jsem pouze česky, ale když jsem začal chodit do školy, zapomněl jsem jí během asi půl roku. Moji rodiče byli hlavně německy mluvící. Byli židé, ale nepraktikující. Byli si vlastně vědomi jen matně, že jsou židé, dokud se během války nesetkali s drsnou realitou. V Austrálii jsme se stýkali s českou i německou komunitou. Měli jsme mnoho hostů z Čech, například Smetanovo kvarteto hned několikrát po sobě v letech 1957-1979.
Pro univerzitu jsem navrhl první řečový procesor a zařízení jsme zmenšili
Elektrotechnika jako obor pokračovala v naší rodině a já sám jsem se stal inženýrem, získal jsem doktorát a připojil se k týmu, který v Melbourne vyvíjel kochleární implantáty (bionické uši). Pracoval jsem v oboru přes třicet let. Pro univerzitu jsem navrhl první řečový procesor a zařízení jsme zmenšili z původního ohromného přístroje, který zabral celou stěnu, po to, které se dnes běžně nosí za uchem jako naslouchadlo. Mé jméno stojí na více než dvacítce patentů. Firma Cochlear, kde jsem působil, je největším světovým výrobcem bionických uší. A obor dál zůstává v rodině, oba synové jsou elektrotechnici.
Čechy jsem navštívil v letech 1963, 1977 a 1993 a mohl tak zblízka sledovat různé fáze vývoje, včetně dělení republiky. Doma stále máme rádi českou kuchyni, hlavně švestkové knedlíky, houskové knedlíky a makové buchty. Má žena Maria pochází z Terstu a její kuchyně se krásně prolnula s naší. Je skvělá kuchařka. Celá rodina vždy ráda lyžovala, už v předválečných dobách, a většinou nás také doprovázeli čeští přátelé.
