Peter Messner
„Možná byl můj život snůškou podivuhodných náhod, nevím. Teď, když je mi 80 let a nedávno mi zemřela žena, kterou jsem znal a miloval takřka celý život, nad tím hodně přemýšlím.
Jmenuji se Peter Messner a toto, spíš německé jméno, mi několikrát pomohlo, třebaže jsem původem Žid. Před válkou jsme žili v Československu, a když se v Německu dostal k moci Hitler, můj prozíravý otec tušil, že tím to neskončí a rozhodl se emigrovat. Prostě jednou přišel a oznámil mé matce, mě a mým sourozencům, že se mu (za velké peníze) podařilo sehnat víza do Ekvádoru. Za dva dny jsme měli odjet do italského Janova a tam čtrnáct dní čekat na loď.
Před válkou jsme žili v Československu, a když se v Německu dostal k moci Hitler, můj prozíravý otec tušil, že tím to neskončí a rozhodl se emigrovat.
To víte, byl to pořádný shon, ale nakonec jsme všechno sbalili a vyrazili do Itálie. V Janově jsme se ubytovali v malém, ale čistém hotelu na kraji města. Moc jsme z něho nevycházeli, protože jsme samozřejmě věděli o nenávisti italských fašistů vůči Židům. Ale jednou, když šel otec nakoupit, zachránil člověka. Řítilo se na něho auto a on ho v poslední chvíli strhl k zemi. Neznámý byl pochopitelně otci vděčný a dal mu vizitku se slovy, že pokud bude něco potřebovat, může se na něho obrátit.
Jméno na vizitce patřilo vysoce postavenému členovi Národní fašistické strany Itálie. Paradox, že?
V den odjezdu panoval zmatek a dlouhé dvě hodiny jsme stáli ve frontě na odbavení. Když na nás přišla řada, otec zjistil, že pasy nechal v hotelovém trezoru. Protože další loď odjížděla až za měsíc, nezbylo nám, než si vzít taxi a pokusit se přivézt dokumenty ještě v poslední hodině před vyplutím. Ale když jsme přijížděli k přístavu, slyšeli jsme obrovskou rámu. Loď, s níž jsme měli odjet, vyletěla do povětří po zásahu torpéda. Nikdo nepřežil. Pro celní úředníky ani my.
Byli jsme uvedeni v seznamu cestujících na potopené lodi. Neměli jsme kde bydlet, zbylé peníze by sotva stačily na nové lodní lístky… Tehdy si otec vzpomněl na vizitku, zavolal na uvedené číslo a za několik minut stál zachráněný fašista před námi. Nabídl nám ubytování ve svém domě na celý měsíc a před odjezdem dal otci dopis, který měl v případě jakýchkoli problémů ukázat vojákům nebo policistům.
Takže jsme přece jen dorazili do Ekvádoru. Nebylo to tam zrovna nejhezčí, ale byla tam svoboda. Z Evropy přicházely během války děsivé zprávy. A po válce to nebylo o moc lepší.
Jednou mi po návratu z práce otec oznámil, že se mu podařilo zajistit mi studium ve Spojených státech. A tak jsem odjel do země plné možností, o kterých se mi dosud ani nezdálo. Byl jsem nadšený, problém byl ten, že jsem tam mohl zůstat pouze do ukončení studií. Dostal jsem proto spásnou myšlenku, že vstoupím do armády. Kupodivu mě vzali a já pak během korejské války sloužil jako barman v důstojnickém klubu.
Jednou mi po návratu z práce otec oznámil, že se mu podařilo zajistit mi studium ve Spojených státech. A tak jsem odjel do země plné možností, o kterých se mi ani nezdálo.
Jednoho dne jsem tam přinesl koktejl nějakému generálovi, který se mě zeptal, kdo jsem a odkud pocházím. Popravdě jsme mu řekl, že jsme z Československa a že rodinu mám v Ekvádoru. Také jsem se zmínil, že se do Ekvádoru po skončení vojenské služby musím vrátit, i když bych raději zůstal ve Spojených státech. Generál se zamyslel a pak mi řekl, že jedinou možností je udělení výjimky americkým Senátem, a to že je těžká věc, ale že se pokusí mi ji zajistit. A věřte nebo ne, za dva měsíce jsem ji obdržel. Teprve potom jsem zjistil, že tím generálem byl Dwight D. Eisenhower.
Můj život je plný zajímavých náhod. V souvislosti s Československem jsem se třeba dozvěděl, že v Praze vlastním dům, který mi komunisté zapomněli zkonfiskovat. Díky českým přátelům se mi ho podařilo získat zpět. Do České republiky jsem se však již nepodíval a vzhledem k mému pokročilému věku se tam bohužel ani nechystám.“
Pan Peter Messner se ve svém vysokém věku podruhé oženil a žije šťastně a spokojeně v USA.