Patricia Militzer
Na svět jsem přišla 1. června 1950 v italské Neapoli. Stalo se to na soukromé klinice ve čtvrti Vomero nad Neapolským zálivem. Mí rodiče Miroslav Jirousek a Drahomíra Boháčová-Jirousková byli v Itálii v uprchlickém táboře v Neapoli. Tam jsem byla také počata. Odešli z Československa po komunistickém převratu v roce 1948.
Můj dědeček Arnošt Jirousek vlastnil obuvnickou továrnu Jiro ve Zlíně. Jeho druhý syn, můj tatínek, studoval ekonomii, staral se o prodej zboží a připravoval se na vedení firmy. Jenže Jiro bylo znárodněno a rodinný majetek nová vláda zabavila. Mým prarodičům bylo přikázáno přestěhovat se do Velkých Kunětic nedaleko polských hranic, do starého opuštěného domu s jednou místností. To byl moment, kdy se tatínek rozhodl opustit zemi.
Tábor byl plný lidí různých národností
Tatínek zaplatil pašerákům hodně peněz, aby převezli jeho, maminku a dvanáct zavazadel, většinou naplněných vyšívaným spodním prádlem z galanterního obchodu maminčiných rodičů, na druhou stranu. Útěk se podařil. Rodiče nejprve museli strávit chvíli v uprchlickém táboře v Regensburgu. Hlad, nemoci a napětí byly všudypřítomné. Tábor byl plný lidí různých národností (Poláci, Slovinci, Češi, Ukrajinci atd.), kteří opustili domovy a žili v nejistotě z toho, co přinese zítřek!
Odtamtud se vlakem přesunuli do tábora Bagnoli (bývalé námořní školy) nedaleko Neapole. Umístili je do bloku budov číslo jedna, určeného pro Čechy a Slováky. Svobodní a sezdané páry byli odděleni. Každý měl jakýsi maličký čtvercový kout, oddělený paravanem z kartonu a tenkými zdmi. Žádné soukromí! Obyvatelé tábora také měli určité povinnosti. Maminka byla sekretářkou a seznámila se s lady Patricií z Irska. Její jméno bylo inspirací pro mé. Když jsem se narodila, rodiče mě chtěli pokřtít jako Evu, ale Italové neustále opakovali, že je to jméno hříšnice, proto se ze mne nakonec stala Patricia.
Po nějakém čase v táboře se ukázalo, že rodiče mají jen dvě reálné možnosti: kontaktovat maminčina strýce v New Yorku nebo využít nabídky maminčiny známé z Jižní Afriky, která našla Čecha, co vlastnil cihelnu v Koelenhofu nedaleko Kapského města. Tento pan Vojta tatínkovi zařídil pracovní povolení v této jeho Tamboerskloof Brickfield Company. Doma ve Zlíně byl tatínek členem Rotary klubu. Majitel kliniky v Neapoli, kde jsem se narodila, žid ze Švýcarska, byl také rotariánem a poskytl nám potřebné finance na cestu. 25. ledna 1951 jsme seděli v letadle z Říma do Kapského města. Jižní Afrika se stala naším novým domovem. Moje sestra Marcela Anna Margit se narodila v roce 1953. Usadili jsme se v Uppingtonu na řece Orange v poušti Kalahari. Tatínek se živil výrobou cihel. Celá naše Jirouskova rodina se snadno adaptovala na nové životné podmínky. Obklopovaly nás ovčí farmy (dnes vinice), v létě teplota přesahovala 45 °C, sousedé hovořili afrikánsky, jídelníček tvořilo kari, skopové maso, sladké pomeranče, sušené ovoce a melounový džem, zažívali jsme různá dobrodružství v okolní divoké přírodě.
... byl plný energie pro nový začátek v Brazílii ...
Žili jsme tam do roku 1961. Pan Vaněček, kamarád mého tatínka z univerzity ve Zlíně, žil v Brazílii a pozval ho do São Paula, aby společně rozjeli továrnu na výrobu obuvi. Tatínek měl trochu přes čtyřicet, byl plný energie pro nový začátek v Brazílii. Náš dům jsme prodali muzikantskému páru, který byl nadšený, že do prostorného obývacího pokoje vměstnal velký klavír. Naposledy jsme procestovali Jižní Afriku, navštívili přírodní parky i města a konečně dorazili do Kapského města. Nastoupili jsme na loď, mně bylo jedenáct, sestře osm, pozorovali jsme Stolovou horu, která se po odplutí stále zmenšovala a zmenšovala v dálce. Dorazili jsme do brazilského přístavu Santos v říjnu 1961 a nová fascinující etapa našich životů započala…
