Miloš Pelikán
Přišel jsem na svět v Praze 27. června 1926. Tatínek, generál zdravotnictva Rudolf Pelikán, byl hrdinou Československých legií na Sibiři a velitelem vojenské nemocnice ve Vladivostoku. Evakuoval se odsud na palubě lodi SS America, spolu s dalšími 6000 muži. Vrátil se domů až roku 1920. Obdržel československý válečný kříž a další vyznamenání a byl jmenován velitelem vojenské zdravotnické školy. Měl jsem ještě tři sestry, Evu, Alenu a Jitku. Chodili jsme do katolické školy a bydleli v Dejvicích, kde k nám chodili často na návštěvu otcovi přátelé jako generálové Jan Syrový nebo Rudolf Medek. Někdy tatínek naopak obdržel pozvání na čaj na Pražský hrad od T. G. Masaryka, svého přítele. Vzpomínám, jak prezident i nám všem dětem podal ruku a povídal si s námi. Letní prázdniny jsme zpravidla trávili ve Vilémově na Vysočině, kde maminčini rodiče Majvaldovi vlastnili mlýn. Za první světové války dodávali mouku širokému okolí a mnoha lidem zachránili život. Byl to velký statek se zahradou, ovocným sadem, koňmi, lesy okolo. Později jej prodali a koupili dům v Táboře, kam jsme také jezdívali a pamatuji si, jak jsme tam s tatínkem chodívali na ryby. Jeho rodiče, oba učitelé, žili v obci Maleč, také na Vysočině. Maminka Jana byla skvělá kuchařka, uměla třeba bramborové knedlíky na desítky způsobů. Od ní jsem se naučil vařit. Prožili jsme nádherné dětství.
Chvíli jsem pracoval pro ministerstvo zemědělství, ale byl jsem rozhodnut emigrovat
Když v roce 1939 přišli Němci, bylo to poprvé, kdy jsem tatínka viděl plakat. Po druhé světové válce jsem byl přijat na České vysoké učení technické na obor agronomie. Z politických důvodů jsem ale nemohl studia dokončit a obecně, poměry v republice se začaly rychle měnit k horšímu. Chvíli jsem pracoval pro ministerstvo zemědělství, ale byl jsem rozhodnut emigrovat. Po čase stráveném v uprchlických táborech v Německu jsem byl přijat v únoru 1950 Austrálií. Plavba na zaoceánském parníku Fairsea z Bremerhavenu trvala několik týdnů. Usadil jsem se v Melbourne, kde jsem pracoval jako přístavní dělník, později ve vodohospodářském úřadě a velké konstrukční firmě Johns & Waygood Ltd. V roce 1962 ministerstvo pro teritoria v Canbeře vyhlásilo výběrové řízení na pozici pozemkového inspektora na Papui-Nové Guineji. Připomeňme, že druhý největší ostrov světa byl rozdělen na dvě části. Západní patřila Indonésii, správu nad tou východní svěřila Organizace spojených národů Austrálii. Místo jsem dostal a prošel speciálním školením. To už jsem byl ženatý s Mary a rodina se nám rozrostla o dceru Janu a syna Miloše.
Přestěhovali jsme se do Port Moresby, které se stalo naším tropickým domovem na dlouhých čtrnáct let. Abych byl přesný, nejprve jsem odjel sám a ostatní se ke mně přidali o několik měsíců později. Dokonce zpráva o narození syna v Melbourne mne zastihla už v novoguinejském pralese. Byl jsem na průzkumu s týmem místních pracovníků v terénu uprostřed divočiny, bez radiového kontaktu s civilizací. Najednou kolegové všeho nechali, ztichli a poslouchali vzdálenou ozvěnu dunění bubnů. Jak se hluk blížil, podívali se na mě a zvolali: „Máš syna!“ Radostná zpráva se ke mně tedy dostala pralesní tamtamovou poštou.
Dostal jsem na starost inženýrsko-geologický průzkum a tvorbu map pro osidlovací úřad, vybírání vhodných lokalit pro nové silnice, kontrolu důlní činnosti a mnohé další úkoly. Některé výpravy skrz džungli trvaly až tři měsíce. Pohyboval jsem se pěšky, na landroveru, na kánoi, helikoptérou a malým letounem. Bez pomoci skvělého přítele Madimy Sedewy, který mi překládal z domorodých jazyků a perfektně se vyznal, by má práce byla mnohem náročnější. Papua-Nová Guinea je totiž země neočekávaného a musíte být hodně odolní a připraveni často na extrémní podmínky.
V říjnu 1973 jsem byl jmenován „Principal Land Development Officer“, tedy ředitelem územního rozvoje. Šlo o jednu z nejdůležitějších pozic v rámci australské správy. Myslím, že jsem dělal svou práci dobře, protože když klepalo na dveře vyhlášení nezávislosti (pozn.: stalo se tak 16. září 1975 po dlouhé přípravné fázi a předávání moci), Michael Somare, přední politik, který se záhy stal prvním předsedou vlády Papui-Nové Guineje, mne osobním dopisem požádal, abych v úřadě zůstal ještě další rok. Svou ostrovní misi jsem nakonec zakončil až v roce 1976 jako šéf Úřadu pozemkových úprav, zeměměřičství a dolů.
Sametová revoluce pro mě znamenala možnost znovu pravidelně jezdit do Čech k mým sestrám
Vrátili jsme se do Austrálie a odešel jsem v padesáti letech do výslužby. S manželkou jsme si koupili pozemek na Tweed River v Novém Jižním Walesu, kde jsem rybařil a zveleboval zahradu. V polovině 80. let jsme zakotvili v Melbourne. Sametová revoluce pro mě znamenala možnost znovu pravidelně jezdit do Čech k mým sestrám. Pokaždé jsem tam strávil několik měsíců, zpravidla každý rok. Má manželka Mary jezdívala se mnou a strávili jsme společně mnoho šťastných chvil při návratech do míst mého mládí. Něco jako druhé líbánky! V roce 1991 jsem navíc, s více jak čtyřicetiletým zpožděním, obdržel diplom z univerzity.
Miloš Pelikán zemřel 15. června 2024 v Melbourne v nedožitých 98 letech. Jen tři měsíce předtím jsme se potkali na tamním honorárním konzulátu ČR v galerii Domov, v sousedství sokolovny.
