Mike Hruška
Jsem nejstarší syn Miroslava Hrušky a Marty Hruškové (rozené Krobathové). Nejsem uprchlík z Československa, ani jsem nikdy neutíkal před pronásledováním. Moje cesta do Kanady v roce 2002 vedla úplně jinudy a dost oklikou. Vskutku se dá říct, že jsem se prostě ocitl ve správný čas na správném místě.
Moji rodiče, kteří pracovali ve firmě Baťa ve Zlíně, nebyli ani ekonomičtí migranti, ani političtí exulanti, ale zvláštní kombinace obojího. Měli možnost pracovat a začít nový život v Indii, a využili ji. Dne 20. prosince 1938, po roce a půl příprav, maminka s tatínkem opustili Československo. Cestovali vlakem k německým hranicím v Lundenburgu, pak přes Francii do Marseille, kde nasedli na loď, která je odvezla do Bombaje. Odtud se vydali přes Indii vlakem do Kalkaty. V březnu 1939 Němci obsadili zbytek předválečného Československa. Druhá světová válka vypukla za několik měsíců, a rodiče tak přišli o možnost návratu domů.
Nikdo netušil, co se v Československu stane. Vlastně se zdráhám použít slovo „emigrant“ v souvislosti s mými rodiči, protože to naznačuje, že neměli chuť vrátit se do země původu. Nevěřím, že tomu tak bylo. Myslím, že na počátku považovali svůj odchod do Indie za krátkodobé opatření; a upřímně řečeno, bylo to velké dobrodružství. Věřím však, že měli plně v úmyslu vrátit se do Československa poté, co by skončila válka (pokud by vůbec nějaká válka byla). S komunistickým převratem v Československu se však jakákoli možnost návratu vypařila; v tomto ohledu by se rozhodně dali označit za politické exulanty.
Toto rozhodnutí bylo bezpochyby stěžejní v jejich „českém období“: poznání, že v Evropě pravděpodobně brzy vypukne válka, a souhlas s návrhem Tomáše Bati k odchodu ze Zlína do Kalkaty, kde mohli začít nový život. Měli štěstí, že Tomáše poznali. Stejně jako ostatní Češi v Indii, kteří byli zásadně ovlivněni světovými událostmi, se rodiče pustili do budování domova v Kalkatě, kde otec založil úspěšnou firmu, kterou vedl po další tři a půl dekády.
Kalkatu stále považuji za domov svého srdce
Narodil jsem se v listopadu 1940. Následujícího roku otec opustil zaměstnání v Baťových závodech, což znamenalo přestěhovat se z podnikových bytů v Batanagaru do samotné Kalkaty. Tam si našel práci u anglické společnosti Metal Box, která vyráběla válečné zboží na podporu spojenců při obraně Indie před postupující japonskou armádou, která byla v Barmě. Zatímco otec pracoval v Metal Box, naskytla se mu příležitost založit si vlastní firmu na výrobu petrolejových lamp. Učinil tak ještě před koncem války.
Kalkatu stále považuji za domov svého srdce. Naše rodina bydlela v bytě na Chowringhee Road, ulici úzce spjaté s ranou historií Kalkaty. Byt stál přímo před katedrálou svatého Pavla, hlavní anglikánskou katedrálou. Jako malé dítě jsem si hrál v jejich v působivých zahradách.
Na poválečná léta v Kalkatě mám několik velmi jasných vzpomínek. V srpnu 1946 jsem jako šestiletý chlapec zažil následky Velkého kalkatského zabíjení (známého jako Direct Action Day), brutálního náboženského konfliktu mezi hinduisty a muslimy. Vzpomínám si, že matka zůstala několik dní v bytě, a když jsme se konečně odvážili jít nakoupit jídlo na místní trh, museli jsme všude překračovat mrtvá těla.
Jako šestiletý jsem byl zralý na školní docházku. Podle britského zvyku, který v Indii převládal, mě rodiče poslali do North Point, internátní školy v Dárdžilingu v severním Bengálsku, blízko Himálaje. Školu vedli belgičtí jezuité, kteří měli pověst skvělých vychovatelů a pedantů. Do North Pointu jsem chodil od svých 6 do 13 let, pak mě rodiče poslali na zbytek školní docházky ještě dál, do Stonyhurstu v anglickém Lancashiru. Po maturitě jsem získal stipendium na London School of Economics, ale místo toho jsem se rozhodl pokračovat ve studiu na univerzitě v Sydney v Austrálii. Na začátku šedesátých let se většina české komunity v Kalkatě začala stěhovat do Sydney kvůli politické situaci a posunu Bengálska ke komunismu. Myslel jsem si, že to bude skvělá příležitost žít s rodinou poprvé od svých šesti let. A tak jsem v letech 1960-1964 vystudoval elektrotechniku (se specializací na telekomunikace) a bakalářský obor fyzika a čistá matematika.
Po ukončení studia na univerzitě v Sydney jsem se rozhodl udělat si krátkou přestávku, navštívit Evropu a své příbuzné v Československu. Při návštěvě rodinného přítele v západoněmeckém Hamburku mi byla nabídnuta práce v Centrálních laboratořích Philips, které prováděly výzkum v oblasti laserů a optoelektroniky.
V Hamburku jsem se seznámil s dívkou, která byla napůl Němka a napůl Norka; po čase jsme se vzali. Brzy se ukázalo, že můj plat u Philipsu nám na život v Hamburku nevystačí, a tak jsme se rozhodli přestěhovat se do Sydney. Během šesti dnů jsem si našel práci jako telekomunikační inženýr. Bylo to ještě v analogové éře; mým prvním úkolem byla práce s vysokofrekvenčními (HF) rádiovými stanicemi, kdy jsem instaloval a obsluhoval vysílače a přijímače. Viděl jsem však, že se obor mění rychleji, než s ním člověk může držet krok, a tak jsem v roce 1973 dokončil magisterské studium obchodní administrativy se specializací na finance a účetnictví. Toto rozhodnutí se později ukázalo jako záchrana. Když digitální technologie nahradily analogové a rekvalifikace nepřipadala v úvahu, navrhl jsem svému šéfovi, že změním svoji kariéru a budu pracovat v oblasti rozvoje obchodu v jihovýchodní Asii a vezmu si s sebou jednoho mladého technologického „rošťáka“, který bude řešit technické digitální záležitosti pro potenciální klienty. Společnost souhlasila, a tak se začala odvíjet další kapitola mé kariéry. Odtud jsem přešel k satelitním telekomunikacím, což zahrnovalo návrh, výstavbu a provoz satelitních pozemních stanic v Austrálii, jihovýchodní Asii, později v Kazachstánu a několika dalších státech regionu. Dokonce jsme postavili satelitní anténu na střeše veřejné budovy v Moskvě. Během pobytu jsem se dostal i na představení Velkého baletu.
Ke konci mého pracovního života se mi rozpadlo první manželství. Po nějakém čase, kdy jsem potřeboval promyslet mé další směřování, jsem potkal svou druhou ženu, která byla na návštěvě u přátel v Sydney. Setkání s Evie se časově protnulo s mým odchodem do důchodu, po němž následovalo další velké rozhodnutí v roce 2002 – přestěhovat se do Edmontonu v Kanadě. Jednou z věcí, na kterou jsem se obzvlášť těšil, byla vyhlídka na čtyři roční období, která mi velmi chyběla. V Austrálii máme v podstatě jen dvě roční období: horké a ještě teplejší. Těšil jsem se také na život v blízkosti Skalistých hor. Poté, co jsem vyrostl ve stínu Himálají, jsem byl do značné míry milovník hor. Nejprve jsme bydleli v domě Evie, ale pak jsme se rozhodli za společně peníze se přestěhovat do Riverbendu, který byl blíž k údolí řeky North Saskatchewan, největšímu městskému parku v Severní Americe. Moje první reakce na Edmonton byla: „Páni, to je ale malé město.“ Přechod na život v Edmontonu byl pro mě poměrně snadný. Nepřijel jsem jako uprchlík nebo migrant. V tomto ohledu jsem měl štěstí. Všichni jsme mluvili anglicky, i když jsem se musel seznámit s novými idiomy a výrazy, které mi byly cizí. Jedním z velkých rozdílů mezi oběma městy bylo to, že lidé v Edmontonu nejen mluvili o komunitním životě, ale zároveň tak i vědomě žili. To mi bylo cizí, ale tento aspekt kanadského života jsem následně přijal rád. V mém případě jsem získal několik vlastních „komunit“, včetně české.
Ačkoli moje cesta do Kanady neprobíhala tak jako cesta mnoha jiných, stejně jsem vděčný, že jsem tady
Stali jsme se součástí Australského vinařského klubu, kde bylo mnoho Kanaďanů a dva Australané, kteří sdíleli lásku k australskému vínu, na což nebylo příliš těžké si zvyknout; toto sdružení nám vydrželo po mnoho let a vytvořili jsme si zde dobré přátele. A jednou v neděli na barokním koncertě jsem náhodou seděl za Paulem Jelenem; mluvilo se česky a toto náhodné setkání mi otevřelo dveře do české komunity v Edmontonu, která dále obohatila můj zdejší život.
Díky počátečnímu kontaktu s Paulem Jelenem jsem se stále více zapojoval do činnosti Společnosti pro vědy a umění v Albertě (SVU), nejprve jako člen a nyní jako aktivní člen představenstva. Být součástí této organizace mě naplňuje uspokojením a umožňuje mi zapojit se do jejích cílů a aktivit.
I když jsem se v Československu přímo nenarodil, můj zájem o něj se po mém příchodu ještě zvýšil. Letenky z Edmontonu do Evropy a Česka jsou (na rozdíl od Austrálie) cenově dostupné, a tak je navštěvujeme tak často, jak jen můžeme. Během let jsme si tam našli přátele i mimo rodinu a využili jsme každé příležitosti, abychom poznali i další části země. Rovněž výročí v roce 2018 pro mě byla oknem k poznání české historie, kterou jsem v mládí nedoceňoval a nechápal. Zvláště mě zasáhl rozkvět umění po pádu komunismu. Jak bych mohl nebýt hrdý na takové dědictví!
Ačkoli moje cesta do Kanady neprobíhala tak jako cesta mnoha jiných, stejně jsem vděčný, že jsem tady. Tato jedinečná a pozoruhodná provincie mě stále nepřestává udivovat a těšit. Kanada se tak nyní stala mým domovem. Takže si mohu docela spokojeně zazpívat „Ó, Kanado“ s vědomím, že jsem v zemi, která dává svým přistěhovalcům pocit, že jsou vítáni, respektováni a v bezpečí. A v souladu s oficiální dvojjazyčnou politikou mohu dodat „Merci beaucoup„.
Czechoslovak Talks děkuje za pomoc s přípravou textu Ondřeji Haváčovi z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
