Michael Bogdan
Narodil jsem se v roce 1946 v Banské Bystrici. Můj otec byl právník. V červnu 1964 jsem s vyznamenáním ukončil středoškolská studia a k velkému překvapení většiny příbuzných a přátel jsem se rozhodl pro studium práv. Tento obor se tehdy netěšil velké úctě, především kvůli otevřenému nerespektování práva ze strany vládnoucí komunistické strany po převzetí moci v roce 1948. Monstrprocesy se skutečnými nebo vymyšlenými nepřáteli režimu, založené na přiznáních získaných mučením, byly nejnápadnějšími příznaky rozkladu právního státu. Dalším důsledkem převzetí moci komunisty bylo nahrazení mnoha kvalifikovaných „buržoazních“ právníků, jako byli soudci, státní zástupci a právně vyškolení státní úředníci, nadšenými, ale nekompetentními absolventy krátkých kurzů s názvem „Právnická škola pracujících“. Nezávislí advokáti přestali existovat, protože byli nuceni stát se zaměstnanci socialistických družstev (můj otec této reformě unikl odchodem z advokacie a stal se podnikovým právníkem velkého státního průmyslového podniku). Jako mladý idealista jsem nabyl přesvědčení, že právo má v československé společnosti pozitivní roli, a zahájil jsem v září 1964 své pětileté vysokoškolské studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Československo okupováno sovětskou armádou. Ten okamžik navždy změnil můj život
Jedním z důsledků liberálních reforem Pražského jara bylo, že šlo relativně snadno získat povolení k cestě na kapitalistický Západ. Své poslední letní prázdniny v roce 1968 jsem se rozhodl využít k cestě do Skandinávie, stopem až na North Cape v Norsku, plný důvěry ve světlou budoucnost mé země a s československou vlajkou hrdě vyvěšenou na batohu. Ráno 21. srpna si řidič kamionu, který mě vezl zpět směrem na jih, všiml vlajky a oznámil, že během předchozí noci bylo Československo okupováno sovětskou armádou. Ten okamžik navždy změnil můj život. Invazi jsem vnímal jako katastrofu, jak pro svou zemi, tak pro mě osobně. Postavilo mne to rovněž před bolestnou volbu, zda požádat o politický azyl na Západě, nebo se vrátit domů. Pokusil jsem se své rozhodnutí odložit, zůstal pár měsíců ve Stockholmu a zbaběle doufal, že další vývoj v Československu mi to dilema nějak sám vyřeší. Nakonec jsem se koncem roku 1968 vrátil do Prahy, a následujícího jara dokončil studia, dokonce s vyznamenáním, a získal doktorát. Vývoj v zemi se ovšem měnil ve velké zklamání a uvědomil jsem si, že koncept „socialismu s lidskou tváří“ zůstane pouhým snem. Rozhodl jsem se odejít a hned po promoci odjel vlakem do Švédska. Můj pobyt v zahraničí se následně stal z pohledu československého práva nezákonným a byl jsem odsouzen k jednomu roku vězení. Rozsudek byl naštěstí vynesen až v mé nepřítomnosti.
Volba Švédska coby mé cílové destinace nebyla samozřejmá. Švédsky jsem uměl jen trochu a počasí nepatřilo k nejpříjemnějším, ale už během pobytu ve Stockholmu na podzim roku 1968 jsem si tuto zemi oblíbil. A skutečnost, že moje budoucí manželka, kterou jsem tehdy poznal, zrovna ve Švédsku také pobývala, nakonec rozhodla. Po mém příjezdu jsme se usadili v Malmö, kde absolvovala rychlokurz pro zahraniční zubní lékaře, aby jí uznali československý diplom, zatímco já jsem navštěvoval denní kurzy švédštiny.
Moje profesní plány byly v té době spíše nejisté. Na jedné straně mě nadále silně přitahovalo mezinárodní právo soukromé. Jen pár dní po příjezdu jsem si koupil učebnici práva, která se stala první knihou, kterou jsem kdy četl ve švédštině. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že bude velmi těžké stát se dobrým právníkem v zemi, jejíž jazyk a kulturu člověk plně neovládá. Povoláním, které se zdálo zajímavé i perspektivní, byl tehdy relativně nový obor počítačového zpracování administrativních dat, takže jsem od podzimu 1969 tři semestry studoval programování a analýzu informačních systémů. Mezitím jsem si ale začal ve švédštině více věřit a začal snít o návratu k právu. Kontaktoval jsem profesora Lennarta Pålssona, který měl na starosti mezinárodní právo na Právnické fakultě Univerzity v Lundu (asi 20 kilometrů od Malmö), a s překvapením jsem zjistil, že můj titul československého práva, i když pro jakoukoli praktickou právnickou práci ve Švédsku bezcenný, mě kvalifikuje k přijetí do čtyřletého doktorského programu. S laskavou podporou profesora Pålssona a velkorysým povzbuzením mé ženy jsem požádal o stipendium a na začátku roku 1971 jsem se stal prezenčním doktorandem na fakultě v Lundu, které jsem zůstal na různých pozicích věrný po zbytek kariéry. V lednu 1985 jsem se stal jedním z profesorů soukromého práva se specializací za rodinné a dědické právo, právo duševního vlastnictví a přestupkové právo. Tuto pozici jsem zastával deset let a v roce 1995 jsem získal profesuru srovnávacího a mezinárodního práva soukromého. Tuto funkci jsem zastával až do odchodu do důchodu v prosinci 2013, kdy se v Lundu konala vědecká konference na mou počest, za účasti mnoha švédských i zahraničních kolegů. Během své dlouhé akademické dráhy jsem publikoval více než 500 knih, článků a recenzí v mnoha zemích.
Pád komunistického režimu v Československu v roce 1989 mi umožnil obnovit staré kontakty a zapojit se do tamních změn. Po zhruba čtyřiceti letech aplikace socialistického práva a socialistického právního vzdělávání mělo poměrně málo československých právníků teoretické znalosti a praktické zkušenosti, potřebné pro práci v nových socioekonomických podmínkách tržního hospodářství a demokratického politického zřízení. Byl jsem zván přednášet na téměř všechny právnické fakulty v České republice i na Slovensku a účastnil se v obou zemích mnoha odborných konferencí a seminářů. Vždy jsem se snažil vyvarovat chyb některých západních právníků, kteří měli dobré úmysly, ale někdy se chovali jako lehce arogantní všeználci. Dnes už je v Čechách samozřejmě celá nová generace vzdělaných a zkušených právníků. Přesto jsem rád, že spolu s německým kolegou Kurtem Siehrem mohu pořádat každoroční kurz srovnávacího práva na mé pražské alma mater, která mi v roce 2018 udělila čestný titul hostujícího profesora. Velmi si ho vážím.
