Martin Hrabík
Narodil jsem se ve Vílově u Domažlic 6. října 1904 jako syn rolníka. Na statku jsem pracoval až do dospělosti, kdy mne zlákala politika. Vstoupil jsem do Republikánské strany a v polovině 30. let se stal funkcionářem její mládežnické organizace s více jak 100 000 členy. Publikoval jsem ve stranických novinách, organizoval různé demonstrace a kulturní akce. Měl jsem v politice velké plány, ale osud mi nepřál.
Po německé okupaci jsem se zapojil do odboje. V květnu 1940 mne zatklo Gestapo.
Po německé okupaci jsem se zapojil do odboje. V květnu 1940 mne zatklo Gestapo. Lidový soud v Berlíně mne odsoudil na pět let. Nejdéle jsem strávil ve věznici v Hameln v Dolním Sasku. V dubnu 1945 nás osvobodila americká armáda. Po skončení druhé světové války jsem se konečně vrátil do Prahy, vítán mu manželkou Marií a pětiletou dcerkou, která se narodila týden po mém zatčení. Nesouhlasil jsem však s politickou situací a obával se nárůstu moci komunistické strany. Znovu mne sledovala tajná policie. Abych předešel téměř jistému zatčení a zajistil pro rodinu, která se rozrostla o dva chlapce, lepší budoucnost, jsem již v únoru 1948 jsem ilegálně opustil Československo. Manželka s dětmi se dostaly ven za hranice až v červenci. Šťastně jsme se všichni shledali v uprchlickém táboře v Německu. Přesunuli jsme se do Francie, kde jsem v září 1948 pomáhal založit Republikánskou stranu v exilu. Jejím předsedou se stal Josef Černý, někdejší ministr vnitra. Několikrát jsme jako rodina žádali o vízum do Spojených států amerických. Uspěli jsme teprve o tři roky později, na podzim 1951. Usadili jsme se nejprve ve Washingtonu, téměř bez peněz. Můj dobrý přítel Jaroslav Pecháček, který získal práci v Rádiu Svobodná Evropa, nám půjčil pro začátek 200 dolarů, což byla obrovská suma. Za mé první zaměstnání „liftboye“, který v hotelu mačkal tlačítka ve výtahu, jsem dostával 35 dolarů týdně.
Přátelé mě přemluvili, abychom se přestěhovali do Clevelandu ve státě Ohio, na břehu jezera Erie, kde bylo více pracovních příležitostí. Dorazili jsme pár dní před Vánocemi 1951. Získal jsem náročnou, dobře placenou práci ve velkých ocelárnách Republic Steel. Několikrát jsme museli měnit byt, protože nebylo snadné vejít se třemi dětmi. Navíc naši chlapci byli hodně živí a sousedé si stěžovali. Pomohli nám čeští krajané, místní řezník pan Horák nám pronajal byt na Clark Avenue, kde jsme strávili šťastných šest let. V roce 1958 jsme se všichni stali americkými občany.
Jsem hrdý na to, že jsme si počátkem 60. let mohli pořídit vlastní dům a že se všem našim dětem dostalo kvalitního vzdělání. Snažil jsem se být také co nejaktivnější v české komunitě, v sokolské jednotě Nová vlast, ve Sdružení katolíků a zejména v Krajanském Výboru (Committee for Liberation of Czechoslovakia), který zaštiťoval všechny české spolky ve městě. Funkci předsedy jsem zastával mezi lety 1964-69, 1972-73 a 1980-81.
Po invazi Československa v srpnu 1968 jsme uspořádali masivní demonstrace, asi největší v celých USA. Usiloval jsem všemi svými možnostmi o oslabení komunistické totality.
Po invazi Československa v srpnu 1968 jsme uspořádali masivní demonstrace, asi největší v celých USA. Usiloval jsem všemi svými možnostmi o oslabení komunistické totality. Mnoho politiků v Clevelandu mne v tomto snažení podporovalo, zejména blízký přítel a mezi lety 1972-77 starosta Ralph Perk. Je mi ctí, že jsem od něj k 70. narozeninám obdržel čestný klíč od města.
Nezanevřel jsem ani na exilovou politiku. Byl jsem aktivní v Republikánské straně, vydával jsem její tiskový orgán Novina a v roce 1969 jsem po Josefu Černém převzal funkci předsedy strany, v níž jsem setrval až do poloviny 80. let.
Bylo zřejmé, že se komunistický blok zhroutí. Modlili jsme se s manželkou, abychom se ve zdraví dožili návratu svobody a demokracie do Československa a abychom svou vlast ještě mohli navštívit. V nejhlubším pohnutí jsme na dálku sledovali sametovou revoluci, projev Václava Havla v americkém kongresu a první svobodné volby na jaře 1990. Krátce poté jsme vyrazili do Prahy. Hned na letišti nás vítalo mnoho přátel a rodinných příslušníků. Ačkoliv uběhlo mnoho času, naše radost ze setkání neznala hranic. Zase doma!
Martin Hrabík zemřel 22. října 1992 ve věku osmaosmdesáti let na komplikace způsobené srdečním záchvatem. O dva roky později byl jeho popel uložen v rodinné hrobce ve Slavíkovicích u Vílova. Česká komunita v Clevelandu čítala ve 20. letech přes 70 000 lidí. Po druhé světové válce se mnoho lidí odstěhovalo, ale aktivní činovníci jako Hrabík se zasloužili o to, že český duch z města na břehu jezera Erie nevyprchal do dneška. V České národní budově na ulici Broadway je aktivní sokolovna, česká krajanská knihovna a konají se zde pravidelné společenské akce.
