Martin Handl
Jak probíhala moje cesta z rodných Pačlavic do Jižní Ameriky v roce 1929: Začala dne 20. ledna v půl sedmé večer, kdy jsem odešel z domova. Spolu s Josefem Lechnerem, Karlem Špidlou, Josefem Handlem a Týnkou Judasovou jsme nasedli do auta souseda Josefa Soldána, který nás dovezl do Nezamyslic na noční vlak do Prahy. Do metropole jsme dorazili v pět ráno a zamířili do vystěhovaleckého úřadu do Libně, kde jsme odevzdali potřebné dokumenty.
Museli jsme počkat do dalšího dne, kdy nám vydali pasy a směnili jsme peníze. Za 3,840 korun jsme obdrželi 24 liber. Pak jsme jeli do společnosti Severoněmecký Lloyd pro lodní lístky, pojištění a cestovní smlouvu. Plavba do Buenos Aires byla zaplacená a už nebylo cesty zpět. Poté jsme šli na konzulát, kde nám dali vízum do Argentiny, za poplatek 112 korun. 22. ledna v půl šesté odpoledne jsme vlakem odjeli z Prahy do Brém. Pamatuji si, že jsme projížděli Německem, kde jsme viděli rozvinutou infrastrukturu a krásnou rovinu. Taky jsme si na rozloučenou s Evropou, kterou jsme znali, koupili párky a piva.
Další zastávka bylo Vigo nedaleko portugalských hranic
Do Brém jsme dorazili 23. ledna 1929 ve dvě odpoledne. Odvedli nás na emigrační oddělení a poté na lékařské vyšetření očí. Další den lékařské kontroly pokračovaly, načež jsme dostali lístek přímo do přístavu v Brémách, kde jsme se 26. ledna nalodili na loď Madrid směřující kolem francouzského pobřeží až do přístavu La Coruña v severním Španělsku. Asi po třech hodinách cesty se loď začala houpat a mně bylo tak špatně, že jsem šel do kajuty a vyšel jsem, až když jsme po čtyřech dnech cesty zakotvili v La Coruña. Další zastávka bylo Vigo nedaleko portugalských hranic, kde jsme na trhu koupili asi devadesát pomerančů. V polovině další plavby nás překvapila silná bouřka a hustá mlha, kvůli které jsme celý den ztraceni bloumali po moři, než jsme bezpečně přistáli v Portu a následně v Lisabonu. Tam jsme měli delší pauzu, které jsme využili k výpravě do centra města, hlavně tedy do taverny, kde jsme vypili hodně vína a dalších šest litrů si ještě koupili s sebou na palubu. V portugalském hlavním městě jsme také opustili evropskou pevninu a vypluli na ostrov Madeira, kde zemřel poslední rakousko-uherský císař Karel I. Rovník jsme minuli 12. února. Pamatuji si, že bylo nesnesitelné horko a ve dvě odpoledne nastal na palubě velký rozruch, protože všichni museli posunout ručičky hodin o tři hodiny nazpátek.
13. února všechny pasažéry naočkovali proti tropickým chorobám a večer se konal na palubě maškarní bál. Každý den jsme zdolali vzdálenost 300 až 320 námořních mil, než jsme 19. února konečně spatřili americkou pevninu. První zastávka Rio de Janeiro, nádherný přístav a banánovníky rostoucí na silnicích jako jabloně u nás na Moravě. Zároveň nesnesitelné vedro. Následovaly přístav Rio Grande na jihu Brazílie a Montevideo v Uruguayi, kde jsme si znovu směnili peníze a potkali se s místní českou komunitou. Myslel jsem už jen na to, jak dlouho bude ještě trvat, než se dostanu do Buenos Aires.
Dne 23. února v půl šesté ráno přijíždíme do cíle, z Brém jsme zdolali neuvěřitelných 11 700 kilometrů. Zkontrolovali nám zavazadla, prošli jsme imigračním oddělením a zůstali jsme ve městě čtyři dny. Spali jsme v hotelu vlastněném Čechy, jezdili jsme tramvají a navštívili zoologickou zahradu.
odjeli jsme na sever do města Presidencia Roque Sáenz Peña v provincii Chaco
27. února jsme odjeli na sever do města Presidencia Roque Sáenz Peña v provincii Chaco, kam jsme dorazili o tři dny později. Tam na mne čekal Jiří alias Jorge, starý přítel z rodných Pačlavic. Obědem v hotelu Slavie začal můj nový život v Argentině. Ve městě žila početná česká komunita (přes 1000 lidí), které položil základ Petr Šašvata z Velkých Bílovic u Břeclavi už v roce 1913, když se sem přestěhoval z Texasu a založil spolek Union Checoeslovaca. Zasloužil se také o moderní způsob pěstování bavlny, která se stala hlavním zemědělským produktem celé provincie a základem prosperity české kolonie.
Martin Handl (1904-1984) se na Moravě živil jako košíkář. V Presidencia Roque Sáenz Peña se usadil ve čtvrti Bajo Hondo a stal se farmářem. 20. července 1931 se oženil se Stephanií Annou Hlavickovou, rovněž pocházející z Pačlavic v Československu. Měli pět dětí: Odorica, Floru, Valeria, Sidonia a Rosu. Handl pomáhal zakládat českou školu a spolek Tomáš Garrigue Masaryk. Dvanáct let provozoval obchod se smíšeným zbožím, potom prosperující truhlářství a výrobnu nábytku.
