Karel Halla
Pocházím z Martínkovic u Broumova. Z Československa jsem odešel jako devatenáctiletý v říjnu 1949 a to poněkud riskantně, přes sovětskou zónu až do západního Berlína.
17. srpna 1950 jsem poprvé přijel do Austrálie. Bylo to na lodi Fairsea po patnácti dnech plavby z Bremerhaven. Z melbournského přístavu nás vezli do lágru Bonegilla na hranici států Victoria a New South Wales. Hned ve vlaku došlo k zajímavé situaci. Vlak čekal dlouho před nádražím Flinders Street v Melbourne a z oken jsme viděli velkou budovu v indickém slohu. Roznesla se fáma, že nás zavezli do Indie, což vyvolalo značné pobouření. Věc se vyřešila při první zastávce ve městě Seymour, kde pro nás byla připravena bohatá hostina s jídlem, jaké jsme za války ani po ní nikdy neviděli. Skončili jsme v táboře, kde jsme se měli naučit anglicky a adaptovat na australské prostředí. Byli jsme hlavně překvapeni a zklamáni z kruté zimy, která nás tam čekala. Domnívali jsme se, že Austrálie je teplá země a navíc jsme na lodi strávili týdny tropického vedra. V táboře ale v noci nestačily deky. Každý na deku ještě vyložil, co měl v kufru – knihy, časopisy, knihy, kravaty, boty, v domnění, že se trochu ohřeje. Jak jsme si nadávali, že jsme v Německu před vyplutím prodali naše kabáty, svetry a šály!
Byli jsme hlavně překvapeni a zklamáni z kruté zimy, která nás tam čekala.
Lidé každé ráno běželi na pracovní úřad, jestli už tam pro ně mají zaměstnání. Mně nakonec dali práci v Licola na západ od Melbourne v dalekém buši, kde jsme měli postavit pilu. Na cestu jsem dostal peníze, koupil jsem za ně hned čokoládu, a jel vlakem. Na uvítanou nám dali otýpku sena, aby si z toho každý udělal lůžko. Byly tam velmi náročné podmínky a dělal jsem, co jsem mohl, abych se dostal do civilizace. Nakonec jsem v roce 1952 dostal práci v Melbourne v nemocnici St. Vincent ve čtvrti Fitzroy. Umýval jsem podlahy, okna, záchody, v kotelně jsem také pálil orgány vyjmuté při operacích. Mnoho chirurgických nástrojů tam měli ještě z 19. století. Na chodbě ve třetím poschodí odebírali krev dárcům. Tam jsem došel k závěru, že každý zdravý člověk by měl pravidelně darovat krev. Sám jsem to za svůj život dotáhl na sto čtyři odběrů. Plat dosahoval dvanácti liber týdně. Hodně jsem tam ušetřil, protože jsem dojídal zbytky z kuchyně pro lékaře.
Blízce jsem se spřátelil se Stanislavem Hofírkem, právníkem a bývalým politikem za lidovou stranu. Pronajal si malý byt na Dryburgh street v domě, který patřil asi stoleté babce. Zde se konala setkání a „politické schůze“ exulantů v Melbourne, zde se spřádaly fantastické plány na osvobození republiky od komunistů.
Padesátá léta byla v Austrálii dobou horečné stavební aktivity. Po celou válku se nestavělo, rázem přijížděly tisíce přistěhovalců, byl zoufalý nedostatek domů a bytů. Na okrajích Melbourne vznikaly nové čtvrti, parcelovaly se louky a pole. Na prodej byly parcely, většinou padesát metrů široké Když člověk našetřil nějaké libry, hned se poohlížel po koupi a chodil po dražbách. Bylo třeba si pospíšit, ceny rostly každý měsíc
Padesátá léta byla v Austrálii dobou horečné stavební aktivity
V lednu 1953 jsem se lodí vrátil do Evropy, protože jsem se domníval, že komunismus brzy padne. V německých novinách jsem jednou četl nabídku dobře placené práce v Charleroi v Belgii v uhelných dolech. Přihlásil jsem se a spolu se 400 novými havíři jsem se měl hlásit v práci. Jenže můj vlak z Mnichova se zpozdil. V dole zatím došlo k velkému výbuchu, který zabil mnoho lidí. Jen šťastnou shodou náhod jsem nebyl mezi nimi. Pochopil jsem to jako jasné znamení a vrátil se do Austrálie, kde žiji dodnes. Učil jsem léta na základní škole, byl činný v krajanských spolcích, angažoval jsem se za přijetí vietnamských uprchlíků, kteří bojovali proti komunistům. Dnes žiji v Ascot Vale nedaleko Melbourne spolu se dvěma kočkami a vnučkou, která studuje astrofyziku.
