Josef Wuchterle-Freeman
Narodil jsem se 5. července 1924 v Mrákově, vesnici nedaleko Domažlic. Žil jsem společně se svými dvěma sestrami a mladším bratrem Jiřím, který zemřel ve čtyřech letech. Můj otec byl místním hostinským. Hospoda „U Wuchterlů“ byla také náš rodinný dům. Můj raný život byl bezproblémový a probíhal normálně až do Mnichovské dohody v roce 1938 a následné německé invaze. Navštěvoval jsem základní a střední školu v Domažlicích, kdežto vyšší vzdělání bylo nedostupné, protože němečtí okupanti zavřeli všechny vysoké školy. Další vzdělávání se tedy odložilo na neurčito a já musel nastoupit do práce. Během posledního roku války jsem byl nuceně nasazený v muniční továrně v Německu a počátkem roku 1945 jsem se vrátil domů.
Na lodi s názvem Skaubryn jsem dorazil 8. února 1952 do Melbourne
Po válce se život v Československu nevrátil do starých kolejí. Přesto jsem vystudoval Vysokou školu technickou v Praze, obor obchod, a měl jsem těsně před dokončením, když jsem se rozhodl opustit svou rodnou zemi z politických důvodů. Poté, co jsem v dubnu 1950 úspěšně překročil hranice, zaregistroval jsem se jako uprchlík a strávil téměř dva roky čekáním v uprchlickém táboře Mnichově. Nakonec mi byla skrz Mezinárodní organizaci pro uprchlíky IRO nabídnuta cesta do Austrálie. Na lodi s názvem Skaubryn jsem dorazil 8. února 1952 do Melbourne. Tehdy začal můj nový život v Austrálii. Byl jsem poslán do Bonegilly, přijímacího a školícího střediska pro migranty, kde bydleli nově příchozí, když se adaptovali na nové prostředí a byla jim přidělována práce. Zůstal jsem v Bonegille, velkém táboře, přestavěném z kasáren australské armády, téměř čtyři roky a pracoval v táborové nemocnici jako sanitář. Zde jsem potkal svou první ženu Lindu, se kterou jsem měl dceru Annu. Náš vztah bohužel nevydržel a v roce 1955 jsem odjel do Adelaide v Jižní Austrálii. Tam jsem znovu potkal Bernu, která se stala mou druhou manželkou. Znali jsme se už dříve z Bonegilly, kde také žila a pracovala. Měli jsme dvě děti, Elise a Dereka. Po svatbě jsme se také rozhodli formálně změnit naše příjmení z Wuchterle na Freeman. Symbolika ve výběru jména je zřejmá. Díky Austrálii jsem se nakonec stal svobodným mužem.
O něco později jsme se chtěli odstěhovat z města a do chladnějšího klimatu. Rozhodl jsem se tedy využít šance a přestěhovat se do odlehlého hornického města v západní Tasmánii. Potenciálně nabízelo dobré vyhlídky na zaměstnání, bydlení a potřebnou stabilitu pro usazení a založení rodiny. Začátkem roku 1957 jsme tedy zakotvili v Rosebery.
Hornické městečko s asi 3 000 obyvateli bylo geograficky izolované hustým deštným pralesem a obklopené horami, jedinou cestou z něj byla vlastně železnice, kterou se dopravovala vytěžená ruda do přístavu Burnie na severu. Teprve po roce 1960 bylo dokončeno silniční spojení do dalších hornických komunit na jihu, a konečně v prosinci 1963 se otevřel i důležitý koridor na sever do Burnie. Předtím byla veškerá nákladní a osobní doprava závislá na pomalé a únavné cestě po železnici. Klima také nebylo nejpřívětivější, průměrně sto centimetrů srážek ročně, což z Rosebery činí jedno z nejdeštivějších měst v Austrálii vůbec. Žilo tam mnoho evropských migrantů, mezi nimi i někteří Češi, a komunita tak byla živá a kosmopolitní, navíc smíchaná s atmosférou divokého západu. Rosebery bylo také firemní město, řízené vlastníky dolů, společností Electrolytic Zinc Company of Australasia (EZ Company), kteří byli zodpovědní za poskytování bydlení, zdravotnických služeb a budování infrastruktury. Žili jsme v jistotě a soudržnosti a obyvatelé, kteří byli zároveň zaměstnanci firmy, se skutečně podíleli na chodu města. Lidé mohou přicházet a odcházet, ale pro ty, kteří tam zůstali, bylo dost příležitostí stát se součástí společenské a občanské struktury. Využil jsem této možnosti a díky obchodnímu vzdělání jsem se začal angažovat v občanských záležitostech. Mohl jsem nabídnout svůj čas a dovednosti v oblasti auditu a administrativy. Zaujímal jsem funkci pokladníka v tenisovém a tělovýchovném klubu, v katolické škole svatého Josefa, pro církev i různé spolky.
Jsem velmi hrdý na největší úspěch, kdy se podařilo vybudovat novou nemocnici pro Rosebery a okolí
Zpočátku jsem byl zaměstnán jako operátor v rozsáhlých provozech, které vyráběly z vytěžené rudy práškové koncentráty zinku, olova, stříbra a zlata. Po pracovním úrazu, při kterém jsem utrpěl zlomeninu nohy, jsem byl přijat na administrativní pozici v báňském úřadu. To ve skutečnosti více vyhovovalo mému vzdělání a dovednostem a v průběhu další kariéry jsem zastával různé vedoucí účetní pozice. Byl jsem také pozván, abych se stal členem správní rady The Montague Medical Union (MMU). Založila ji EZ Company ve 20. letech 20. století společností EZ za účelem financování a poskytování nemocničních a lékařských služeb městu. Členové MMU, tedy zaměstnanci, platili týdenní pojistné a na oplátku dostávali bezplatnou zdravotní péči. Historicky to byl jeden z prvních univerzálních systémů zdravotní péče. Ve správní radě jsem zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1986. Jsem velmi hrdý na největší úspěch, kdy se podařilo vybudovat novou nemocnici pro Rosebery a okolí. To vyžadovalo roky plánování, zajištění financování a výstavby, nekonečné lobování u státních a federálních politiků, a hlavně odhodlání a víru v realizaci projektu. Nemocnice byla dokončen na konci 70. let a poskytla komunitě tolik potřebné moderní zařízení a rozšíření zdravotní péče. Za zásluhy o rozvoj komunity mi byla udělena Medaile Řádu Austrálie, na což jsem já osobně i celé Rosebery byli velice hrdí.
Když jsem odešel do důchodu, usadili jsme se v Hobartu. Vzhledem k tomu, že Rosebery bylo firemní město, jen velmi málo lidí zde vlastnilo soukromý majetek a zaměstnanci se museli po penzionování přestěhovat. Moje léta v důchodu se obešla bez dramatických událostí, hodně jsme s manželkou cestovali. Dvakrát jsme navštívili také Českou republiku, kde jsme vždy zůstali několik měsíců.
Josef Wuchterle-Freeman v posledních letech života trpěl podlomeným zdravím. Zemřel v nemocnici 13. prosince 1997 ve věku sedmdesáti tří let na komplikace po operaci. Jeho popel byl rozptýlen do moře v Cornelian Bay u Hobartu.
