Josef Valenta
Narodil jsem se 28. dubna v Podolybech, v okrese Nový Bydžov. Moji rodiče měli hospodářství v nedalekých Chmelovicích, kde jsme také žili. Můj otec Karel s maminkou Františkou měli kupu práce, přeci jen nás bylo pět dětí.
V Novém Bydžově jsem se vyučil na truhláře. Asi týden před koncem války v květnu 1945 se ze mě stal partyzán. Jednou se nám podařilo přepadnout sokolovnu, kde měli Němci skladiště zbraní.
Po vojně jsem marně hledal práci v Tachově. Když mi řekli, že jediné místo dostanu v uhelném dole, rozhodl jsem se, že touto cestou nepůjdu. V březnu roku 1950 jsem se rozhodl odejít z republiky.
O dva roky pozdění, v roce 1947 jsem šel na vojnu a po výcviku byl poslán do Mostu jako řidič aut a tanků. To ale nebyla moje jediná práce, kopal jsem také uhlí, dělal hasiče a zedníka. Po vojně jsem marně hledal práci v Tachově. Když mi řekli, že jediné místo dostanu v uhelném dole, rozhodl jsem se, že touto cestou nepůjdu.
V březnu roku 1950 jsem se rozhodl odejít z republiky. Nějaký čas jsem strávil v německých uprchlických lágrech Valka, Babenhausen a Wegscheide. Pak už jsem se lodí konečně vydal na Nový Zéland.
Spolu se mnou cestovalo zhruba dalších 800 emigrantů, z toho celá třetina Čechů a Slováků. Během dlouhé šestitýdenní plavby se kazilo jídlo, lidé byli často nemocní. Například chleba byl čerstvý, ale když se rozlomil, vypadal jako by uvnitř byly pavučiny. Jednou jsme dostali k obědu rybu. Docela mi chutnala, tak jsem si dokonce přidal. Udělalo se mi špatně, dostal jsem z ní otravu krve a žaludku. V lodní nemocnici jsem strávil několik dní, než jsem vůbec mohl chodit. Ještě, že na lodi byl český doktor a ošetřovatelky. Ty mi potom řekly, že stále čekaly u mé postele. Bylo to vážné, myslely si, že zemřu. Prý mám tuhý kořínek, jinak by mne už hodili do moře.
Když jsme přijeli na Nový Zéland, v přístavu stávkovali dělníci a my tak museli počkat asi tři dny ve Wellingtonském zálivu, než jsme mohli přistát. Konečně jsme prošli emigrační kontrolou, načež nás nás posadili na vlak směřující do Pahiatua. Ubytovali nás v kempu, kde byli za války polští uprchlíci. Jak jsme se usadili, tak nás hned začali učit anglicky. Po škole jsme mohli jít na procházku do města. Několikrát nás zastavili farmáři a chtěli vědět, co jsme zač, jaké jsme národnosti. Moc se toho od nás nedozvěděli, neuměli jsme ani slovo.
Asi po třech nedělích nás začali rozdělovat, kam půjdeme pracovat. Asi deset chlapců včetně mne poslali do Kaingaroa Forest. Bylo tam hodně různých národností. Každý jsme dostali vlastní chatu a pracovali v lese. Po nějakém čase jsem se přestěhoval do Wellingtonu. Měl jsem začít pracovat v nádražní dílně ve Woburnu jako truhlář a opravovat vagóny. Nakonec jsem mohl jen zametat, protože jsem se nedohodl s odbory, které v té době měly moc nad všemi zaměstnanci.
Uprchlíků bylo na Novém Zélandu poměrně hodně. Mezi jinými i jeden Čech, pana Stainera, který vlastnil továrnu na výrobu nábytku Woodcraft. Dal jsem výpověď v prvním zaměstnání a začal pracovat u něj
Pomalu jsme si s na Nový Zéland zvykali. Místní lidé na nás byli moc hodní, pomáhali nám, jak mohli. Postupně jsme si vytvořili prátele i mezi mladými „Zélančíky“ a děvčaty. Chodili jsme každou sobotu tancovat do katolického klubu ve Wellingtonu.
Uprchlíků bylo na Nový Zéland poměrně hodně. Mezi jinými i jeden Čech, pana Stainera, který vlastnil továrnu na výrobu nábytku Woodcraft. Dal jsem výpověď v prvním zaměstnání a začal pracovat u něj. Výplata byla tenkrát šest šilinků na hodinu, myslím asi osm liber týdně. Měli jsme pracovní sešit, kam jsme zapisovali, co vyrábíme a kolik jsme na každém kusu strávili času. Každý týden jsem sešit donesl do kanceláře a při výplatě dostával extra bonus. Když jsem se zapracoval, tak bonus byl skoro tak velký jako výplata samotná. Šéfové si mne chválili a pomáhali mi i v osobním životě. Pracoval jsem v továrně dalších třináct let. Za tu dobu jsem se oženil, založil rodinu a postavil dům, ve kterém žiji dodnes.