Jaroslav Trombík
Narodil jsem se 17. ledna 1924 v Oldřichovicích ve Slezsku jako čtvrtý z pěti dětí. Vyrůstal jsem na rodinné farmě a od dětství pomáhal s hospodářskými zvířaty. Po základní škole jsem nastoupil na gymnázium v Českém Těšíně a nebyl jsem špatný student. Nejvíce mě bavila fyzika a tíhl jsem k vědě. Mimoto mě moc bavily šachy. Jenže přišla válka a v roce 1941 Němci školu zavřeli. Později některé studenty prověřovali, jestli nejsou židovského původu. Měl jsem blond vlasy, modré oči a z matčiny strany německé předky, tak mi dokonce nabídli vstup do SS. Samozřejmě jsem odmítl. Mohl jsem navštěvovat soukromou školu, kde jsem se učil těsnopis, psaní na stroji a angličtinu, ale Němci za několik měsíců zavřeli i ji a mě spolu s dalšími mladíky odvezli do uhelných dolů do Michalovic, kde mě čekala tvrdá dřina devět hodin denně, sedm dní v týdnu. Jídlo bylo mizerné a životní podmínky jakbysmet. Jednou v létě 1944 jsem utekl z pracovního tábora a dostal se domů. Zjistilo se, že trpím oboustranným zápalem plic Následky jsem nesl ještě dlouho. Když skončila válka, nastoupil jsem na Vysokou školu zemědělskou v Praze a pak pokračoval v Brně na veterinární univerzitě.
Dostal jsem se do Mnichova a v uprchlickém táboře vymýšlel, kam dál
Když se dostali k moci komunisti, lákali mě ke vstupu do strany. Místo toho jsem v září 1949 ilegálně odešel z Československa. Nechtěl jsem, aby měla rodina potíže s policií, nikomu jsem proto o svém záměru neřekl. Myslel jsem, že to nebude na dlouho. Vrátit jsem se ale mohl až po pětadvaceti letech. To už bohužel tatínek nežil tatínek, se kterým jsem měl velmi blízký vztah.
Dostal jsem se do Mnichova a v uprchlickém táboře vymýšlel, kam dál. Měl jsem podezření na tuberkulózu, tak mě poslali do sanatoria v Luttensee v podhůří Alp. I když se můj zdravotní stav zlepšil, ze všech zemí, kam jsem podal žádost o vystěhování, mě neodmítly jen Norsko a Nový Zéland. Rozhodl jsem se vypravit na druhý konec světa i proto, že novozélandské úřady mi přislíbily, že tam mohu dokončit studia veterinářství.
Z Bremerhavenu lodí šest týdnů do Sydney a odtamtud ještě devět hodin hydroplánem do Wellingtonu, kde jsem se ocitl 21. listopadu 1951. Pracovní umístění jsem dostal na farmu v Invercargill na Jižním ostrově. Farmář Bill mě přivítal a divil se, že mám tvídové sako a ručně šité boty. Pořídil mi pracovní oblečení a ubytoval v malé chatě. V půl páté ráno jsem musel vstávat a dojit krávy, pak vyhnat šest set ovcí na pastvu, jezdit s traktorem, orat pole, vozit mléko na trh. Po dvou letech jsem se mohl odejít, usadil se v Aucklandu, pracoval v továrně na zubní pasty, jako tesař, ale neustále jsem toužil stát se zvěrolékařem.
Když jsem v roce 1955 ušetřil dost peněz, vydal jsem se do Sydney na přijímací zkoušky na veterinární fakultu, jenže mě nepřijali. Vrátil jsem se do Aucklandu, chtěl pracovat ve stavebnictví, ale pak přišla nabídka na spoluvlastnictví velké farmy. Přijal jsem a farmaření už jsem neopustil.
Potkal jsem svou úžasnou ženu Růženku (Rosemary) původem z Pardubic. Z prvního manželství měla dvě děti, v roce 1960 jsme se vzali a narodily se nám další čtyři. Byli jsme velká spokojená rodina. Po mnoha letech života na farmě jsme se v roce 1992 přestěhovali do Aucklandu do čtvrti Kohimarama. Rosemary mi ale záhy zemřela, tak jsem se vrátil na farmu a zmodernizoval ji.
Dokud to šlo, každý rok jsem létal do Prahy
Rád jsem se stýkal s místními Čechy a vadilo mi, že nejsme organizováni v nějakém klubu. Tak jsme s pár přáteli v roce 1983 v telefonním seznamu vyhledávali česky znějící jména v Aucklandu a okolí a pozvali je na gulášovou party. Výsledkem byl vznik Spolku Čechů a Slováků v Aucklandu se sedmi desítkami členů. Až do pozdního věku jsem pořádal krajanské akce jako mikulášské besídky, pikniky, koncerty a besedy s hosty z Čech. Dokud to šlo, každý rok jsem létal do Prahy a pak trávil několik týdnů Beskydech. Navštěvoval jsem také dvě dcery, které žijí v Sydney. Vždy mi scházely hluboké beskydské lesy. Po delším pobytu v republice jsem se ale zase nemohl dočkat procházky kolem moře v Aucklandu. Můžete říci, že jsem schizofrenik, ale já mám vlasti dvě. Která je to ta pravá? Nevím. Jednu nosím v srdci a tu druhou v hlavě. Přes hojné osudové zvraty si myslím, že jsem měl a mám šťastný život. Nikdy jsem se necítil chudým, ani když jsem byl totálně bez peněz. Hlavní je zachovat si optimismus.
Nejstarší Čech na Novém Zélandu Jaroslav Trombík zanedlouho oslaví devadesáté osmé narozeniny a žije v domě s pečovatelskou službou nedaleko Aucklandu.
