Jaroslav Dresler
Narodil jsem se v Brně 16. února 1925. Již během studií filozofie na Masarykově univerzitě jsem se bavil publikováním divadelních a literárních kritik v Lidových novinách. Když přišel komunistický převrat, příliš jsem se nerozpakoval, zmizel do Německa a pak do Paříže.
Když Rádio Svobodná Evropa začalo 1. května 1951 vysílat z Holzkirchenu u Mnichova svůj celodenní československý program, rozezvučely se také naplno komunistické rušičky. S jejich intenzitou nikdo nepočítal. Do značné míry tím byla narušena dosavadní koncepce a práce řady měsíců příprav. Týkalo se to především kulturního vysílání, v menší míře politických programů.
Předně se všeobecně počítalo, že se komunistický režim udrží v Československu jen nemnoho let.
Projekt Svobodné Evropy vycházel z dvou mylných předpokladů. Předně se všeobecně počítalo, že se komunistický režim udrží v Československu jen nemnoho let. Svobodná Evropa vysílala zpočátku písničku Až se budeme vracet, která vyjadřovala všeobecnou náladu tehdejších sto osmdesáti zaměstnanců československého oddělení. Druhý nesprávný předpoklad hlásal, že Svobodná Evropa má jaksi suplovat, či aspoň zčásti nahradit domácí potlačenou kulturu. To byla utopie, která však dávala celému projektu křídla. Již nikdy později se mezi zaměstnanci neprojevilo tolik nadšení a idealismu.
Tehdy jsem měl ještě jiné úkoly. Věřte nebo ne, mezi roky 1951-53 jsem sloužil v americké armádě, ve speciální jednotce zvané Information Control Unit. Jako jedna z alternativ budoucího vývoje se na západě předpokládala sovětská invaze do západní Evropy. Americká armáda jí chtěla čelit nejen tanky a letadly, ale i psychologickou obranou, propagandou. A tak naše malá jednotka koncipovala a tiskla ve vojenských tiskárnách letáky a časopisy, zkoušela vysílání na krátkých vlnách a dávno před balónovou kampaní Svobodné Evropy posílala naše tiskoviny na balónech, ale i poštou do Čech. To jsme psali na obálky stovky a tisíce adres národních výborů, institucí, škol, ministerstev, ba i soukromníků podle telefonních seznamů, skládali do nich naše díla a lepili na ně československé známky. Naším parádním výtvorem byl Dikobraz. Psali jsme texty, povídky, vtipy a kreslili. Jedna z jeho tehdejších nejlepších kreseb, vlastně seriál comics, vznikl z našich úvah o tom, co se asi stane, až zemře Stalin. Ilustrátor nakreslil mimo jiné Stalinův pohřeb, jak ho nesou v otevřené rakvi a jak se za ním navzájem vraždí Berija, Chruščov, Malenkov a spol. Jak se později ukázalo, nebyli jsme daleko od pravdy. Netušili jsme, že také nám bude zvonit hrana. Když Stalin zemřel, bylo invazi do západní Evropy odtroubeno a pragmatičtí Američané naši jednotku během půl roku rozpustili.
Nastoupil jsem do Rádia Svobodná Evropa v listopadu 1953 a pracoval zde jako kulturní redaktor (měl jsem vlastní pořad Slovo a svět a podílel se na celé řadě dalších relací) až do odchodu do penze pár měsíců po pádu železné opony. Úkolem Svobodné Evropy ani demokratického exilu nebylo mentorovat a moralizovat společnost doma. Náš úkol, jak to odpovídalo našim prostředkům, byla svoboda slova. Ve druhé polovině šedesátých let jsem o tom napsal úvahu. Navrhoval jsem, že přestaneme vysílat, až bude v Československu obnovena plná svoboda slova. To byl realistický program, ale v exilu se neujal.
Převrat roku 1989 byl polovičatý, starý marasmus dostal pouze novou fasádu.
Konečně přišla revoluce,dle mého názoru příliš sametová. Heslo o generálním pardonu pro komunisty způsobilo, že jsem se ohlížel, co dělali v obdobných situacích jiní. Je o tom rozsáhlá literatura z poválečné Francie, která se musela vyrovnávat s těžkým problémem kolaborace s nacisty. Je to nesrovnatelné. Po pěti letech okupace měla Francie intaktní demokratickou justici. Po čtyřiceti letech komunismu ji Československo nemělo a nemá. Převrat roku 1989 byl polovičatý, starý marasmus dostal pouze novou fasádu.
Kultura byla mou celoživotní vášní. Často jsem objížděl výstavy, filmové a knižní festivaly, napsal stovky článků a desítky knih připravil jako editor k vydání. Působil jsem v mezinárodním PEN klubu a dalších organizacích. Nerad o sobě příliš mluvím. Mám ale radost, že mohu odpočívat a přemýšlet o Goethových slovech, že smyslem života je život.
Jaroslav Dresler získal, po více jak čtyřicetileté studijní pauze, na podzim 1990 doktorát filozofie na Masarykově univerzitě a věnoval se sepisování svých unikátních pamětí, přibližujících nejen zákulisí Rádia Svobodná Evropa. Dresler byl přímočarý, nekompromisní, měl dlouhou paměť a mnoho lidí, kteří měli špatné svědomí z minulosti, se mu proto vyhýbalo. Zemřel v Mnichově 23. ledna 1999.
