Jana Cardoso
Moje maminka Božena se narodila na statku jejích rodičů v malé vesnice jménem Nečín na Příbramsku. Bylo jích deset dětí, všechny musely makat a statku se věnovat. Výjimkou byla moje maminka, které se na statku nic nelíbilo. Bála se koní, nepřiblížila se ke krávě a kuchyně ji vůbec nebavila. Nepekla chleby, skoro nic nevařila, pořád seděla v koutku a četla knihy. Tak dostala úplně jinou úlohu: pást husy. Chodila pravidelně každé ráno s husami a knihami. Občas zapomněla na svět a na hodiny. Při četbě se cítila jako v ráji. Nějaké husy se ztratily, ale pak si našly cestu domů. Jednoho dne si sbalila kufřík, nastoupila do vlaku a vydala se do Prahy studovat. Měla málo úspor, ale uměla dobře hospodařit a hned se zapsala do kurzů pro sekretářky. Po maturitě získala dobré zaměstnání jako hlavní sekretářka v Telefonické společnosti města Prahy. Byla celkem šťastná, chodila do divadla a na opery, kde stála, aby ušetřila.
Na Prahu, kde jsem se narodila, si vlastně moc nevzpomínám.
Tatínek Jan to také neměl lehké. Narodil se v Mikulově na jižní Moravě a jeho otec zemřel brzy. Měl staršího bratra, se kterým si byli celý život blízcí. Když otec vyrostl, chtěl pracovat s mašinami, lákala ho technika a když narazil na něco rozbitého, hned to dal do pořádku. Byl to nějaký instinkt. Pracoval v Brně, potom v Praze v textilní továrně. V Praze potkal maminku. Po čase se rozhodli, že se vezmou a vybudují vlastní továrničku. Maminka měla našetřeno dost peněz, aby si koupili první mašinu a táta zase potřebné technické znalosti. Začínali na Smíchově a pletárna poměrně dobře prosperovala. Rodiče neměli strach z práce, byli poctiví a dodávky posílali přesně. Maminka navrhovala i nové modely a dětské zboží.
V roce 1940 se narodil bratr a já o tři roky později. Pobyt nás dětí v Čechách nebyl moc dlouhý. Na Prahu, kde jsem se narodila, si vlastně moc nevzpomínám.
Jednou po večeři chodil otec s ustaraným výrazem v obličeji sem a tam, se zapálenou cigaretou mezi žlutými prsty. Nikdo ho nesměl rušit. Měl starosti. Já jsem koukala a myslela jsem: tady není něco v pořádku. Byl rok 1949. Krátce nato nám oznámili, že pojedeme na prázdniny k babičce do Vídně. To se mi vůbec nelíbilo, najednou se mě zmocnil takový strach a věděla jsem, že už nikdy neuvidím náš byt. Vzala jsem si šroubovák a rozmontovala si malý zámeček od skříňky, kde byl porcelán. Ten zámeček mám dodnes.
Za týden, k večeru jsme seděli ve vlaku směrem Vídeň. Na rakouských hranicích jsme vystoupili a šli dál v tuhé zimě pěšky. Rodiče nás varovali, abychom nedělali žádný hluk, protože překračujeme nedovoleně hranice a nesmí nás spatřit stráže. Maminka mi dávala kousky čokolády, abych se trochu zahřála. V dálce štěkali psi a viděli jsme kopečky slámy, které vypadaly jako strašidla. Báli jsme se. Otec naštěstí dobře znal okolí krajinu, protože si tam jako malý kluk hrál. V dálce jsme uviděli malý bílý domeček, rakouskou celnici. Tam jsme se vyspali a pak pokračovali k příbuzným.
Ale nakonec se všechno podařilo a našli jsme spokojený domov v daleké Brazílii.
Náš pobyt ve Vídni nebyl příjemný. Od jednoho bratrance jsme se museli odstěhovat, protože tam bylo zakázáno mluvit česky. Tak jsme se odstěhovali k bábě, která byla zlá na maminku i na nás. Od února 1949 do srpna 1950 jsme to tam ale přežili. Přes Curych jsme se potom konečně dostali za moře, do brazilského São Paula.
Rodiče od začátku moc pracovali, aby vybudovali alespoň část toho, co zůstalo v Praze. V Brazílii byla velká poptávka po spotřebním zboží a celou naši rodinu těšilo, že jsme opět vybudovali úspěšnou pletárnu. Dvakrát jsme se museli stěhovat do větších prostor, abychom vyhověli všem zákazníkům. Zaměstnávali jsme i hodně krajanů. Ve městě jich ostatně žilo dost. Fungoval tam Spolek svobodných Čechů a Slováků, který za vybrané peníze postavil vlastní klubovnu. Česká taneční skupina Slavia učila žáky nejrůznější folklorní tance, pečlivě a připravovala kroje svátek 28 října a jiné oslavy, aby si všichni připomněli kouzla české kultury.
Mám velkou úctu k mým rodičům Boženě a Janovi Vojáčkovým, protože měli těžký život. Ale nakonec se všechno podařilo a našli jsme spokojený domov v daleké Brazílii.
