Jan Krč
Narodil jsem se 12. září 1956 v Praze. Na zdejší dětství mám pěkné vzpomínky. Bydleli jsme na Vinohradech v Budečské ulici a s mladším bratrem jsme chodili na základní školu v Sázavské, kde jsem ukončil čtvrtou třídu v červnu 1967 a hned během nadcházejícího léta jsme utekli do Rakouska. Pamatuji si hlavně na Vinohradskou sokolovnu, kam jsme chodili plavat, a bruslení v Grébovce. Metro tenkrát ještě nebylo, ale rád jsem jezdíval tramvají za dědečkem na Petřiny, kde měl zahradu s ovocnými stromy. Bohužel měl podlomené zdraví z pěti let komunistického lágru a zemřel ještě před naším útěkem, bylo mu jenom 57 let.
Čekal na nás v Rakousku a později nás také vyzvedl na letišti, když jsme koncem září 1967 přistáli v New Yorku
Bratranec mojí maminky byl antropolog Leopold Pospíšil, známý výzkumem na Papui-Nové Guineji, mezi Inuity i tyrolskými horaly. Emigroval hned v roce 1948 do USA. Když komunisté přišli na to, že si s ním maminka dopisuje, vyhodili ji jako zdravotní laborantku z Vojenské nemocnice. Otec sice měl kádrový profil dobrý (pocházel z rodiny dělníka na železnici), ale jako lékař byl vyzván ke vstupu do strany, což kategoricky odmítl a tím si samozřejmě znemožnil kariérní postup a možnost lepšího ubytování. Bydleli jsme tedy u babičky ve dvou pokojích. Já sám jsem strýce Losíka, jak jsme Pospíšilovi říkali, osobně poznal až po emigraci. Čekal na nás v Rakousku a později nás také vyzvedl na letišti, když jsme koncem září 1967 přistáli v New Yorku. Díky němu jsme získali víza a v New Haven v Connecticutu, kde žil, jsem také poprvé zažil Ameriku.
Do školy jsem chodil v Connecticutu a na univerzitu se přihlásil na Fletcher school práva a diplomacie v Bostonu. Tím, že jsem vyrůstal v bilingvním prostředí a zajímal se o historii, chtěl jsem se profesně věnovat diplomacii. Měl jsem štěstí, že jsem zvládl zkoušky zahraniční služby. Dostal jsem na výběr pět oblastí, ale tušil jsem, že jako gay bych měl asi problémy v některých odvětvích, citlivějších z politického a bezpečnostního hlediska, zvolil jsem si tisk a kulturu. Má první zahraniční štace byla v letech 1983-84 Jugoslávie, dále jsem po krátké pauze ve Washingtonu měl pokračovat do Jižní Afriky. Tato pauza se ovšem nakonec protáhla na deset let. Když jsem se totiž připravoval na příští misi v Kapském městě, dostal jsem předvolání na vnitřní oddělení. Můj devítihodinový výslech se uskutečnil 21. srpna 1984, osudové to datum pro mě i naší zemi. Během výslechu jsem dobrovolně přiznal, že v Jugoslávii jsem se stýkal se dvěma místními muži, což oni vyhodnotili jako porušení bezpečnostních pravidel. Celá aféra se nevyvíjela dobře, mé umístění do Jižní Afriky bylo zrušeno a po dlouhé anabázi mi bylo řečeno, že nadále nemohu sloužit jako diplomat v zahraničí, ale pouze v kancelářské pozici v USA, protože jsem pro svou sexuální orientaci vydíratelný. S tímto rozhodnutí jsem se nemínil smířit a začal jsem se soudit.
Velkou pomoc mi poskytl Frank Kameny, známý aktivista za práva gayů, který byl propuštěn z americké armády jen kvůli homosexualitě a bojoval za podobně perzekuované lidi. Propojil mne s neziskovou organizací American Civil Liberties Union (ACLU), která „brání a uchovává práva a svobody jednotlivců zaručených všem osobám v zemi ústavou a zákony“. Když se člověk rozhodne soudit s federální vládou, potřebuje kvalitní právníky, a především hodně peněz. Samozřejmě jsem věděl, že sám to nezvládnu. ACLU naštěstí můj případ zaujal a předala mne jedné prominentní advokátní kanceláři. Byli mi přiděleni dva advokáti a společně jsem se pustili do soudního boje. První větu právníka druhé strany u soudu dodnes nezapomenu. Řekl: „Pan Krč je otevřený a notorický homosexuál.“ To mě přišlo tak děsivé, že v 80. letech v Americe, v zemi svobody, se něco takového může dít. Navíc to nebyla vůbec pravda, tehdy jsem ještě svou orientaci dost skrýval a věděl o tom málokdo, ani rodiče ne. Mnozí mi radili, abych se nepouštěl do marného boje, abych opustil ministerstvo a šel na univerzitu nebo do advokacie, kde budu mít klid, ale moje odhodlání bylo pevné. Navíc na základě ponižující propírání mého soukromí na veřejnosti jsem se rozhodl žít jinak. Přestěhoval jsem se na Dupont Circle, známé gay čtvrti ve Washingtonu, a stal se také hrdým gay aktivistou. Po dvou letech se má víra ve spravedlnost vyplatila. Tříčlenný soudní tribunál jednohlasně rozhodl, že můj vyhazov z ministerstva zahraničí byl neoprávněný, a úřadu nařídili, abych byl dosazen zpátky do zahraniční služby. Jenže ministerstvo se odvolalo a následovaly další roky soudních tahanic. Celých deset let jsem zatím pracoval pro International Visitor Leadership Program, který v rámci ministerstva spadal pod obor vzdělávání a zajišťoval cesty po USA a odborné stáže lidem ze zahraničí. Díky tomu jsem například měl možnost být přítomen legendární cestě Václava Havla do Washingtonu počátkem roku 1990 a tlumočit několika skupinám československých poslanců, starostů či novinářů po sametové revoluci.
Pomohl mi i nástup prezidenta Billa Clintona, jehož administrativa zakázala diskriminaci gayů na ministerstvech
Proti postupu ministerstva a záměrnému oddalování mého vyslání do zahraničí jsem si stěžoval i u jednoho senátora a poskytl rozhovor listu Washington Post. Mezitím jsem dvakrát absolvoval i detektor lži a další nepříjemné naschvály. Nakonec jsem se zpět do zahraniční služby přeci jen dostal a zároveň v roce 1992 spoluzakládal organizaci GLIFAA v rámci ministerstva (Gays & Lesbians in Foreign Affairs Agencies). Pomohl mi i nástup prezidenta Billa Clintona, jehož administrativa zakázala diskriminaci gayů na ministerstvech, což byla do té doby běžná praxe. Najednou se vše otočilo a znovu jsem mohl do zahraničí. Čekaly mě úžasné roky na zastupitelských úřadech v Istanbulu, Frankfurtu, Petrohradě, Budapešti, v Praze, kde jsem mezi lety 2002-2006 vykonával funkci mluvčího, dále ve Vídni. Velmi pěkná kariéra a jisté zadostiučinění za předchozí nepříjemnosti. Bylo pro mne také důležité, že po mém případu už se žádný podobný nestal a nikdo se nestal obětí kariérní šikany jen z důvodu své orientace. Až do roku 2018 jsem zastával různé pozice přímo na ministerstvu a od té doby si užívám důchodu, žiji napůl ve Washingtonu a napůl v Praze na milovaných Vinohradech.
