Jan Ehrenreich
„Osud mě vedl různými cestami. Narodil jsem se do německy mluvící rodiny v Československu. Když jsem vyrůstal, ani mě nenapadlo, že v životě uvidím tolik neštěstí a utrpení, že zažiji koncentrační tábor v Terezíně. Přestože mě pohled na všechnu tu hrůzu vnitřně užíral, pokud chtěl člověk v ghettu přežít, musel své city otupovat a hodně pracovat. Po válce jsem se občas setkával s lidmi, kteří si tím vším také prošli, vzpomínali jsme a často plakali. Říkal jsem jim, že nejen pláčem, ale také vyprávěním o hrůzách, ponížení, ale i o tom, jak se nám podařilo přežít, můžeme světu sdělit, co jsme zažili.
Anglie pro mě byla úplně jiný svět, ve vzduchu byl cítit entuziasmus a nadšení z budování nových věcí.
V roce 1946 jsem dostal šanci studovat jeden rok v Anglii. Byl jsem z toho nadšený. V Československu tehdy sílil proletariát. Možnost alespoň na chvíli vypadnout byla osvěžující. Anglie pro mě byla úplně jiný svět, ve vzduchu byl cítit entuziasmus a nadšení z budování nových věcí.
Po roce studia jsem se měl vrátit zpět. Na imigračním se však za mne přimluvil jeden z vedoucích v Tescu, kde jsem ve volném čase pracoval. Mohl jsem v Anglii zůstat déle. Po událostech v únoru 1948, kdy moc v Československu přebrali komunisté, jsem už zpět nemusel.
Po pár letech v Tescu jsem se rozhodl osamostatnit se. Začátky však nebyly jednoduché. Snažil jsem se prodávat, co se dalo, ale Angličané jsou konzervativní a nechtěli obchodovat s cizincem. Jednou jsem utrápený seděl v baru v Paddingtonu. Přisedl si ke mně Nabi, milý a pěkně oblečený černoch. Rozpovídali jsme se a z něj po chvilce vypadlo, že shání dodavatele obnošeného oblečení do Nigérie. Jelikož jsem měl v Londýně mnoho kontaktů, ucítil jsem šanci a prohlásil, že mu s tím pomůžu. Tak jsme spolu založili společnost.
Celá Afrika byla hladová po britském oblečení z druhé ruky. Obchod nám proto rostl neuvěřitelně rychle. Po pár letech jsme ze zisku začali organizovat pomoc v Africe. Nechtěli jsme jim však dávat přímo peníze, báli jsme se, že by skončily v korupčních strukturách. Začali jsme tedy podporovat konkrétní projekty za účasti domorodců. Po desítky let se nám dařilo budovat studny, školy, zdravotnická zařízení, také jsme poskytovali granty na studium po celé Evropě.
Mnohokrát jsem v životě neuspěl, ale vždy jsem vstal a šel dál.
Já i Nabi jsme se před pár lety z obchodu stáhli a dnes si užíváme odpočinek. Na rodnou vlast však vzpomínám nostalgicky, přeji jí mnoho úspěchů a demokracie. A co bych vzkázal mladé generaci? Nebojte se riskovat a zkoušet jít vpřed. Mnohokrát jsem v životě neuspěl, ale vždy jsem vstal a šel dál. Neúspěch je příležitost, která vás dokáže posílit. A nespoléhejte se na ostatní kolem, ale vždy jen na sebe. Já jsem s tímto přístupem něco dokázal a jsem za to rád a vděčný.“