Jakub Oberreiter
Narodil jsem se 1. prosince 1929 v Kloboukách u Brna, chodil jsem do německé školy v Zaječí. Naše rodina měla statek, který nám po únoru 1948 komunisti sebrali, tak jsem se rozhodl odejít spolu se dvěma kamarády. Odešel jsem do Vídně, odkud nás poslali do uprchlického tábora v Řezně, kde nám dávali k jídlu rýži s mlékem, to bylo něco tak odporného, že si to pamatuju i po tolika letech. Pak jsem chvíli pracoval ve Francii v uhelných dolech asi pět měsíců, než jsem rozhodl odejít pěšky přes Pyreneje do Španělska. Tam jsem strávil dva roky v dolech na železnou rudu u Bilbaa v Baskicku.
Jako politický uprchlík jsem měl nárok na pomoc Mezinárodní organizace uprchlíky, která mi nakonec v roce 1952 zaplatila lodní lístek do Brazílie. Usadil jsem se v São Paulu a začal pracovat u pana Studeníka, který kdysi v Hulíně vlastnil velkou pilu. Když jsem mu říkal, že jsem se začal učit u Zelinky v Kloboukách u Brna, odpověděl, že to byl jeho kamarád a spolužák, a hned mě vzal do práce. Tehdy jsem byl svobodný, vydělávali jsme s klukama dobré peníze, tak na Brazílii si pamatuji jako na jeden velký večírek. Ale už jsem po osmi letech potřeboval změnu. Požádal jsem o vystěhování do USA a asi do měsíce jsem dostal povolení.
Měl jsem třeba zakázky od firmy Northrop Grumman Navigation, abych vyráběl součástky pro navigaci raket
V Los Angeles jsem začal pracovat u dalšího Čecha pana Brožka v dílně, kde se dělaly karabiny pro horolezce a hlavně revolvery. Po čtyřech a půl letech jsem už chtěl dělat na sebe a dal jsem výpověď. Brožek se na mě tak dopálil, že se mnou přestal mluvit a zakázal i dětem, aby k nám chodily na návštěvu. V roce 1964 jsem si tedy otevřel s kamarádem Ádou Dusilem vlastní dílnu, kde jsem vyráběl specializované kusové součástky, i pro letectvo a námořnictvo. To obchodní partnerství ale nedopadlo moc dobře a Dusil mi dlužil spoustu peněz. Podnikání se ale naštěstí dařilo. Měl jsem třeba zakázky od firmy Northrop Grumman Navigation, abych vyráběl součástky pro navigaci raket. Za jednu mi dávali i pět set dolarů.
Potkal jsem svojí úžasnou ženu Dolores, původem Mexičanku, která pracovala jako učitelka, a oslavili jsme už šedesáté výročí svatby. Máme dvě děti, Richarda a Elisabeth. Zcestovali jsme spolu celý svět. Po revoluci jsme pravidelně jezdili i do Čech.
Firmu jsem prodal v roce 1996 a od té doby si užívám penzi, ačkoliv jsem do dílny občas docházel pracovat. Potřeboval jsem něco dělat, nemohl jsem přece jen sedět doma. Z toho důvodu jsem už v roce 1993 taky asi na příštích osmnáct let převzal předsednictví Besedy. Krajanský spolek Beseda Pasadena byla založena v únoru 1924. Když jsem přišel já, potkával jsem v ní i starousedlíky, kteří sem přišli ve 20. letech. Kromě toho tady byl aktivní Sokol, pobočka Československé národní rady americké a ženský spolek Pilná ruka. Později přibyla pobočka Společnosti pro vědy a umění. Myslím, že v Los Angeles a okolí žilo přes 600 krajanů. Beseda byla bohatá, když jsem se v roce 1960 stal členem, v pokladně bylo přes 70 000 dolarů. Půjčilo se několik tisíc dolarů Sokolům na budovu, ale peníze byly některými lidmi zpronevěřeny a mezi našimi organizacemi zůstala nedobrá atmosféra.
fungovala tady česká pekárna, česká restaurace Heart of Europe
Karel Rada alias Charlie Fischer tu také několik let provozoval české rádio, fungovala tady česká pekárna, česká restaurace Heart of Europe, pan Grossl, který dřív vařil v grandhotelu Pupp v Karlových Varech, provozovala podnik s italským názvem Buona sera. Dodnes tu máme katolickou misii, s dlouholetým místním knězem, otcem Petrem Esterkou jsem se znal už z mládí na Moravě. On pocházel z nedalekých Dolních Bojanovic. Byla tu řada zajímavých lidí, kteří velmi zbohatli. Třeba Ota Newark, dlouholetý předseda Besedy, měl úspěšný byznys, nebo Václav Polák, který měl velkou autodílnu a prodával drahá auta. Beseda se potkávala pravidelně vždy druhou sobotu v měsíci, scházeli jsme se na Lake Avenue v síni katolické organizace Knights of Columbus. Pořádali oslavy státního svátku 28. října, Vánoce a spousta dalších akcí, plesy, grilování, měl jsem na zahradě udírnu, vyráběli jsme i vlastní jitrnice. Potkávali jsme se, bylo nám mezi sebou dobře, ale bohužel členové ubývají a mladí o to už nemají zájem. Za dva roky oslavíme sto let Besedy a uvidíme, co bude dál.
