František Jakubec
Můj příběh začal 25. března 1916 v malé vesničce Peklo u Rychnova nad Kněžnou. Narodil se chlapec František Josef Jakubec, který netušil, že jeho domovem jednou bude Rhodesie. Pocházím z chudé rodiny s pěti sourozenci, tatínek nám brzy zemřel. Každý den začínal tvrdou prací na polích, skromným jídlem a jen malou nadějí na lepší život.
Jednou přijeli do naší dědiny zástupci Baťových závodů hledat budoucí vhodné kandidáty pro studium na Baťově škole práce. Při výběru se zaměřovali na chlapce z rodin rolníků a živnostníků. Baťova škola práce byla určena pro studenty od 14 do 18 let, kteří složili psychologické a technické zkoušky a prošli zdravotními testy. Škola dávala mladým chlapcům naději na kvalitní vzdělání, dobrou práci a slušnou mzdu. Dávala naději, že každý bude mít stejné podmínky k tomu, aby se mohl stát úspěšným. Bylo v rukou každého, jak se této šance chopí. Byl jsem zvyklý na těžkou fyzickou námahu a na místní obecní škole se mi dařilo. Rozhodl jsem se tedy zkusit štěstí a odjel na přijímací zkoušky do Zlína.
Baťa tvrdil, že dítě od šesti let by nemělo dostat nic zadarmo
- srpna 1931 jsem byl přijat na Baťovu školu práce a v patnácti letech se přestěhoval do Zlína, kde jsem strávil dalších osm let. Začala tak nová éra mého osobního rozvoje. Baťovou filozofií vzdělávání bylo naučit své žáky samostatnosti a finanční odpovědnosti. Baťa tvrdil, že dítě od šesti let by nemělo dostat nic zadarmo. Cílem školy bylo vychovat odborně vzdělaného odborníka tak, aby se po absolutoriu mohl stát samostatně myslícím podnikatelem a manažerem firmy. Podepsal jsem tzv. „výukovou smlouvu“, podle které jsem musel ve škole, na internátě a ve firmě dodržovat jasná pravidla. Součástí smlouvy byl i předem stanovený plat za vykonané úkoly a povinnost bydlet na ubytovně s ostatními chlapci. Ze mzdy jsem musel hradit veškeré povinné náklady, spojené s mým působením ve firmě. Po ukončení studia jsem byl zcela finančně nezávislý. Strávil jsem čtyři roky na internátu, kde byly přísně dodržovány tyto podmínky:
– Zbavit se předsudků svých rodičů.
– Být finančně soběstační a s nikým se nedělit o mzdu.
– Chovat se k sobě jako k rovnocenným.
Mladíci v ubytovnách byli rozděleni do oddílů, přičemž každý měl na starosti vychovatel Můj den měl přesný harmonogram, aby byl veškerý čas maximálně využit. V 5:30 budíček a krátké cvičení společně s ostatními studenty. Od 7:00 do 17:00 hodin jsem pracoval v továrně s dvouhodinovou přestávkou na oběd. Po práci jsem ještě od 18:00 do 21:00 navštěvoval školu a můj den skončil ve 21:30 večerkou.
Firma Baťa mě vychovala jako vedoucí osobnost, která bude příkladem celé společnosti. Osvojil jsem si schopnost být vysoce flexibilní, přizpůsobit se podmínkám a filozofii firmy. Při rozvoji kariéry se očekávalo, že projdu vícero pozicemi, aby dokonale poznal celý systém. A tak jsem získal zkušenosti, od obuvníka až po prodejce. V roce 1939 jsem dostal nabídku pomoci s rozšířením Baťova podnikání v Keni. 26. červenec toho roku se stal památným dnem, opustil jsem Evropu na palubě lodi směřující do Mombasy. Začátek na africkém kontinentu však nebyl ideální. Byl jsem zatčen v přístavu pro podezření, že jsem německý špión, protože loď patřila Německé říši. Následujících pět dní jsem strávil ve věznici Fort Jesus v Mombase v naprosté nejistotě. Díky úspěšnému jednání českého velvyslance a vedení Baťovy firmy v Keni jsem byl naštěstí propuštěn a moje kariéra v Nairobi mohla začít. Pracoval jsem jako součást obchodního týmu pro Keňu a okolní země východní Afriky.
Ke konci druhé světové války mi Baťa dal nabídku přesídlit do Rhodesie, vnímáné jako jedno z hlavních ekonomických center Afriky. V lednu 1945 jsem se přestěhoval do města Gwelo (nyní známé jako Gweru) a pracoval v ústředí společnosti jako mladší účetní. Společnost Baťa Gwelo byla založena v roce 1939 a až do roku 1970 zde zastávali hlavní řídící funkce výhradně Češi. Na většině pracovních schůzek jsem proto mluvil svým rodným jazykem mnohem více než anglicky. Společnost byla jedním z pilířů ekonomiky země. Bavil mě společenský život, stal jsem se členem Sokola a Československého klubu. Seznámil jsem se s mou budoucí manželkou Ednou, která se narodila přímo v Gwelo a měla francouzské a holandské předky. Společně jsme se v roce 1946 přestěhovali zpět do Nairobi a já byl jmenován hlavním účetním pro střední, východní a jižní Afriku.
V roce 1947 jsem vzal choť a našeho prvního syna na prázdniny do Československa. Po příjezdu mě však nečekaně povolali k dokončení výkonu povinné vojenské služby. Proto mi byla dovolená prodloužena na celých deset měsíců. Edna se najednou musela naučit jazyk, aby mohla komunikovat s mým českým příbuzenstvem. Začala se učit vařit česká jídla a studovala českou kulturu. Po dokončení vojenské služby jsme se vrátili do Gwelo a já pokračoval v kariéře hlavního účetního a zástupce ředitele společnosti v Rhodesii. Také v letech 1966, 1969, 1972 a 1975 jsem se vrátil do Československa, abych navštívil rodiny a představil rodnou zemi mým třem synům.
můj velký sen zakládat zbrusu novou továrnu se konečně splnil
V roce 1978 jsem odešel do důchodu, ale firma Baťa důvěřovala mým pracovním schopnostem natolik, že mi brzy nato nabídla novou pozici, abych pomáhal se založením další továrny v Jižní Africe. Přijal jsem a můj velký sen zakládat zbrusu novou továrnu se konečně splnil.
František Jakubec bohužel zemřel o pár měsíců později, 26. března 1980, v důsledku těžké nemoci. Stávalo se celkem běžně, že potomci baťovců zůstali firmě věrní. Byl to případ i Františkových synů, kteří od dětství vyrůstali uprostřed velké baťovské rodiny. Frank a Paul pracovali v různých baťovských subjektech v Rhodesii, Paul se dokonce pohyboval mezi různými baťovskými pobočkami v Jižní Africe, Botswaně, Keni a Ugandě. Nejmladší Brian měl však ambice začít kariéru v jiném segmentu byznysu, a to v informačních technologiích. Inspirován poctivou prací svého otce a odvahou v podnikání i zariskovat, vypracoval se na vrcholové manažerské pozice v technologických společnostech v Jižní Africe, USA a Dubaji. Dnes žije na Slovensku.
