Eva Jahoda
Psal se rok 1951, když jsem přišla na svět v bývalém Československu, v nejkrásnějším historickém městě Písek. Maminka byla tak ráda, že byl květen, všude byly květiny a teplo. Mohla mě hrdě vodit ven na procházky v kočárku. Tatínek byl zrovna na vojně a viděl mě až o pár měsíců později. Rodinné příjmení Háva pochází z turečtiny a znamená vzduch. Tatínkova rodina je původem z Turecka, Srbska, Maďarska a Slovenska a po 1. světové válce se nakonec usadila v Písku v jižních Čechách. Maminka a její všichni předci jsou z jižních Čech. Moje sestra se narodila, když mi byly dva roky a všichni jsme se přestěhovali do Hradce Králové. Táta tam dostal novou práci ve vojenské nemocnici. Byl lékař a maminka pracovala jako lékárnice. Mám na život v Hradci krásné vzpomínky, hodně jsme cestovali, jezdili na lyže a jednou dokonce vlakem do Bulharska k moři. V roce 1962 jsme se odstěhovali do Prahy, protože tatínek odešel z armády a dostal práci v nemocnici Pod Petřínem. Bydleli jsme v Krči a nejdříve jsem to tam nenáviděla, protože jsem přišla o všechny kamarády. Nakonec jsem si na Prahu zvykla, zdála se mi taková zábavnější a svobodnější. Navíc jsem potkala celoživotní kamarádku Helenu. Trávily jsme spolu veškerý možný čas a sdílely všechno. Za dlouhá léta jsme si vyměnily mnoho dopisů, a nakonec se v roce 1990 znovu setkaly. Od té doby ji navštěvuji a zůstávám u ní pokaždé, když jsem v České republice.
Rodinné příjmení Háva pochází z turečtiny a znamená vzduch
Jednou vyšel v lékařských novinách inzerát, že hledají doktory na pomoc zdravotnictví v Habešském císařství. Tatínek se přihlásil a byl vybrán, spolu s asi padesáti dalšími. V dubnu 1965 jsme odjeli do Addis Abeby, hlavního města Habeše, kde dostal práci v Menelik II Hospital. Z Československa pozvali i celou řadu odborníků v průmyslu, zemědělství, školství a zdravotnictví. Tenkrát tam nebyla česká škola, ale pracovníci měli dovoleno vyjet s rodinou. Každý rok jenom musely děti přijet do ČSSR a skládat zkoušky z češtiny, ruštiny, zeměpisu a dějepisu. To trvalo do listopadu 1968, kdy vláda všechny pracovníky, i ty z velvyslanectví a obchodního oddělení, odvolala domů. Jen málokdo se ovšem vrátil. Ke konci roku 1970 začaly protesty etiopských studentů a schylovalo se k politickému převratu. Čechoslováci, kteří zatím zůstali, hledali nové útočiště. Nejvíce našich lidí odešlo do Kanady, Holandska, Švédska, jedna rodina do Konga, jiná do Tanzanie a my se vydali v listopadu 1970 do Rhodesie, dnešního Zimbabwe. Byl to velký šok ocitnout se v tak ospalé zemi, svírané mezinárodními sankcemi.
Žilo tam pár rodin, které pracovaly pro Baťu ve městě Gwelo (dnes Gweru) a také několik bývalých vojáků z Velké Británie, kteří se po válce nevrátili do Československa. Já jsem tehdy zrovna dokončila střední školu. Stejně jako mnoho dalších jsme byli bez státní příslušnosti a nemohli jsme získat cestovní pas. I na víza do Rhodesie jsme museli nejprve čekat v Římě asi tři měsíce. Sotva jsme dorazili, tatínek musel odjet pracovat do nemocnice ve městě, vzdáleném asi 200 kilometrů od Salisbury (dnešní Harare). Já jsem zůstala sama v domově řádových sester, abych se vyučila ošetřovatelkou. Cítila jsem se velmi osaměle. V Habeši jsem si za ty roky našla spoustu přátel a zvykla si na amharštinu, italštinu, arabštinu, a najednou bylo znovu všechno nové. Úspěšně jsem ale zakončila vzdělání s titulem diplomovaná zdravotní sestra. Nebavilo mě to tam. Všechny dívky byly Angličanky nebo Afrikánky, příliš slušné a zakřiknuté. Obtížně se s nimi dalo komunikovat. Kromě Elizabete, to byla Portugalka, která předtím žila v Keni a Mosambiku. Přátelíme se dodnes, často si voláme a párkrát jsem ji navštívila v Kanadě, kde teď bydlí.
Po promoci jsem se provdala za Josefa, který byl také z Čech. Pracoval v The Paper Mill ve městě Norton, takže jsme se tam usadili a narodili se nám dva synové. To byl konec 70. let a v Rhodesii zuřila občanská válka. Všichni bílí muži museli odejít do armády mimo svůj domov. Ženy se musely naučit používat zbraně. Výstřely byly slyšet každou noc. Spala jsem se svými chlapci v jednom zamčeném pokoji, zabarikádovaném a se dvěma německými ovčáky, kteří hlídali v salonku. Pistoli jsem měla položenou hned u postele. Tehdy všichni museli nosit zbraň, i když šli na nákup. Téměř každý den jsme slyšeli o zabití někoho známého. My bílé ženy s dětmi jsme žily pospolu v neustálém stresu, chodily na pohřby, cestovaly s ozbrojeným konvojem po Salisbury na nákupy jednou za týden a hlavně čekaly, až se naši manželé bezpečně vrátí z bojových výprav v buši. Rhodesie nezvratně mířila k nezávislosti a jedna bílá rodina po druhé odjížděla. Ani pro naše děti jsme tam neviděli žádnou budoucnost. V červenci 1981 jsme se vydali do Austrálie, na rhodéský pas a získali vstupní víza jako uprchlíci. Tatínek si později otevřel kliniku ve městě Marandellas (dnes Marondera), kde také roku 1983 zemřel. Sestra vystudovala na knihovnici v Anglii, provdala se a vrátila se do Salisbury, kde s ní a jejím manželem žila i maminka.
Stále cítím, že úplně nepatřím do Austrálie, ale také už se necítím být součástí České republiky
Naše rodina se usadila v Melbourne. Začátky byly díky pomoci přátel snadné. Anglicky už jsme uměli. Brzy jsem získala místo v domě s pečovatelskou službou jako registrovaná sestra. Australské úřady uznaly můj certifikát o školení, protože Rhodesie byla stále členem Commonwealthu. Později jsem získala ještě titul bakaláře ve zdravotnictví a manažerský diplom a vyhrála konkurz na místo ředitelky jednoho zařízení péče o přestárlé. V pracovním životě jsem dosáhla svého vrcholu. Bavilo mne pomáhat seniorům – přistěhovalcům. Ráda jsem se vždy učila cizí jazyky, což mi pomohlo v chápat různé kultury, hodnoty, náboženská přesvědčení. V roce 1989 v Československu padla totalita. Tato událost hraje v mém životě velmi důležitou roli. V červnu 1990 jsem po dlouhých pětadvaceti letech navštívila svůj domov. Viděla jsem tam mnoho změn, setkala se s příbuznými a přáteli. Teď se snažím do Čech jezdit i na několik měsíců v kuse. Stále cítím, že úplně nepatřím do Austrálie, ale také už se necítím být součástí České republiky.
Život je nepřetržitá cesta…
