Widget Image
The Czechoslovak Talks je projekt zachycující životní příběhy československých krajanů ve světě. Příběhy osobních vzestupů i pádů, příležitostí i překážek a hlavně životních zkušeností, které tímto zachováváme pro další generace.

 

Sledujte nás

Eva Jahoda

Psal se rok 1951, když jsem přišla na svět v bývalém Československu, v nejkrásnějším historickém městě Písek. Maminka byla tak ráda, že byl květen, všude byly květiny a teplo. Mohla mě hrdě vodit ven na procházky v kočárku. Tatínek byl zrovna na vojně a viděl mě až o pár měsíců později. Rodinné příjmení Háva pochází z turečtiny a znamená vzduch. Tatínkova rodina je původem z Turecka, Srbska, Maďarska a Slovenska a po 1. světové válce se nakonec usadila v Písku v jižních Čechách. Maminka a její všichni předci jsou z jižních Čech. Moje sestra se narodila, když mi byly dva roky a všichni jsme se přestěhovali do Hradce Králové. Táta tam dostal novou práci ve vojenské nemocnici. Byl lékař a maminka pracovala jako lékárnice. Mám na život v Hradci krásné vzpomínky, hodně jsme cestovali, jezdili na lyže a jednou dokonce vlakem do Bulharska k moři. V roce 1962 jsme se odstěhovali do Prahy, protože tatínek odešel z armády a dostal práci v nemocnici Pod Petřínem. Bydleli jsme v Krči a nejdříve jsem to tam nenáviděla, protože jsem přišla o všechny kamarády. Nakonec jsem si na Prahu zvykla, zdála se mi taková zábavnější a svobodnější. Navíc jsem potkala celoživotní kamarádku Helenu. Trávily jsme spolu veškerý možný čas a sdílely všechno. Za dlouhá léta jsme si vyměnily mnoho dopisů, a nakonec se v roce 1990 znovu setkaly. Od té doby ji navštěvuji a zůstávám u ní pokaždé, když jsem v České republice.

Rodinné příjmení Háva pochází z turečtiny a znamená vzduch

Jednou vyšel v lékařských novinách inzerát, že hledají doktory na pomoc zdravotnictví v Habešském císařství. Tatínek se přihlásil a byl vybrán, spolu s asi padesáti dalšími. V dubnu 1965 jsme odjeli do Addis Abeby, hlavního města Habeše, kde dostal práci v Menelik II Hospital. Z Československa pozvali i celou řadu odborníků v průmyslu, zemědělství, školství a zdravotnictví. Tenkrát tam nebyla česká škola, ale pracovníci měli dovoleno vyjet s rodinou. Každý rok jenom musely děti přijet do ČSSR a skládat zkoušky z češtiny, ruštiny, zeměpisu a dějepisu. To trvalo do listopadu 1968, kdy vláda všechny pracovníky, i ty z velvyslanectví a obchodního oddělení, odvolala domů. Jen málokdo se ovšem vrátil. Ke konci roku 1970 začaly protesty etiopských studentů a schylovalo se k politickému převratu. Čechoslováci, kteří zatím zůstali, hledali nové útočiště. Nejvíce našich lidí odešlo do Kanady, Holandska, Švédska, jedna rodina do Konga, jiná do Tanzanie a my se vydali v listopadu 1970 do Rhodesie, dnešního Zimbabwe. Byl to velký šok ocitnout se v tak ospalé zemi, svírané mezinárodními sankcemi.

samotný císař Haile Selassie předává Evě středoškolský diplom

Žilo tam pár rodin, které pracovaly pro Baťu ve městě Gwelo (dnes Gweru) a také několik bývalých vojáků z Velké Británie, kteří se po válce nevrátili do Československa. Já jsem tehdy zrovna dokončila střední školu. Stejně jako mnoho dalších jsme byli bez státní příslušnosti a nemohli jsme získat cestovní pas. I na víza do Rhodesie jsme museli nejprve čekat v Římě asi tři měsíce. Sotva jsme dorazili, tatínek musel odjet pracovat do nemocnice ve městě, vzdáleném asi 200 kilometrů od Salisbury (dnešní Harare). Já jsem zůstala sama v domově řádových sester, abych se vyučila ošetřovatelkou. Cítila jsem se velmi osaměle. V Habeši jsem si za ty roky našla spoustu přátel a zvykla si na amharštinu, italštinu, arabštinu, a najednou bylo znovu všechno nové. Úspěšně jsem ale zakončila vzdělání s titulem diplomovaná zdravotní sestra. Nebavilo mě to tam. Všechny dívky byly Angličanky nebo Afrikánky, příliš slušné a zakřiknuté. Obtížně se s nimi dalo komunikovat. Kromě Elizabete, to byla Portugalka, která předtím žila v Keni a Mosambiku. Přátelíme se dodnes, často si voláme a párkrát jsem ji navštívila v Kanadě, kde teď bydlí.

Po promoci jsem se provdala za Josefa, který byl také z Čech. Pracoval v The Paper Mill ve městě Norton, takže jsme se tam usadili a narodili se nám dva synové. To byl konec 70. let a v Rhodesii zuřila občanská válka. Všichni bílí muži museli odejít do armády mimo svůj domov. Ženy se musely naučit používat zbraně. Výstřely byly slyšet každou noc. Spala jsem se svými chlapci v jednom zamčeném pokoji, zabarikádovaném a se dvěma německými ovčáky, kteří hlídali v salonku. Pistoli jsem měla položenou hned u postele. Tehdy všichni museli nosit zbraň, i když šli na nákup. Téměř každý den jsme slyšeli o zabití někoho známého. My bílé ženy s dětmi jsme žily pospolu v neustálém stresu, chodily na pohřby, cestovaly s ozbrojeným konvojem po Salisbury na nákupy jednou za týden a hlavně čekaly, až se naši manželé bezpečně vrátí z bojových výprav v buši. Rhodesie nezvratně mířila k nezávislosti a jedna bílá rodina po druhé odjížděla. Ani pro naše děti jsme tam neviděli žádnou budoucnost. V červenci 1981 jsme se vydali do Austrálie, na rhodéský pas a získali vstupní víza jako uprchlíci. Tatínek si později otevřel kliniku ve městě Marandellas (dnes Marondera), kde také roku 1983 zemřel. Sestra vystudovala na knihovnici v Anglii, provdala se a vrátila se do Salisbury, kde s ní a jejím manželem žila i maminka.

Stále cítím, že úplně nepatřím do Austrálie, ale také už se necítím být součástí České republiky

Naše rodina se usadila v Melbourne. Začátky byly díky pomoci přátel snadné. Anglicky už jsme uměli. Brzy jsem získala místo v domě s pečovatelskou službou jako registrovaná sestra. Australské úřady uznaly můj certifikát o školení, protože Rhodesie byla stále členem Commonwealthu. Později jsem získala ještě titul bakaláře ve zdravotnictví a manažerský diplom a vyhrála konkurz na místo ředitelky jednoho zařízení péče o přestárlé. V pracovním životě jsem dosáhla svého vrcholu. Bavilo mne pomáhat seniorům – přistěhovalcům. Ráda jsem se vždy učila cizí jazyky, což mi pomohlo v chápat různé kultury, hodnoty, náboženská přesvědčení. V roce 1989 v Československu padla totalita. Tato událost hraje v mém životě velmi důležitou roli. V červnu 1990 jsem po dlouhých pětadvaceti letech navštívila svůj domov. Viděla jsem tam mnoho změn, setkala se s příbuznými a přáteli. Teď se snažím do Čech jezdit i na několik měsíců v kuse. Stále cítím, že úplně nepatřím do Austrálie, ale také už se necítím být součástí České republiky.

Život je nepřetržitá cesta…

mezi krajany v Habeši, 60. léta
nemocnice v Salisbury
Eviny imigrační dokumenty do Habeše
Leden 28, 2024
Marit Lee Kučera
Vzpomínám si, že když mi bylo asi deset let, můj dědeček si hrdě vstal...
Listopad 18, 2024
Miloš Pelikán
Přišel jsem na svět v Praze 27. června 1926. Tatínek, generál zdravotnictva Rudolf Pelikán

Zaujal Vás tento příběh?

Napište nám k němu komentář. Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou jsou povinná.