Daniela Uhrová
Kde domov můj, kde domov můj? Tak zní refrén české národní hymny. Na domov jsem v té chvíli nemyslela, když jsem četla onoho srpnového rána 1979 těch pár řádků v Lidové demokracii. Nemám už co ztratit, myslela jsem si a začala přemítat, jak to zorganizovat? V novinách stálo, že Ceaușescu, tehdejší rumunský prezident, zavřel kvůli ropné krizi hranice s Maďarskem. Takže všichni turisté z východních států, kteří chtěli anebo už byli na cestě autem do Bulharska, nemohli jet přes Rumunsko. Narychlo bylo rozhodnuto, že po dobu asi dvou týdnů mohou všichni, kdo mají o prázdninách už zařízený pobyt v Bulharsku, projet bez výjezdní doložky tehdejší Jugoslávií. To byla moje příležitost.
Deset let po zmaření Pražského jara a nástupu „normalizace“, po deseti letech kontrolování, špehování, šikanování, pronásledování, výslechů, zákazu studia, zákazu cestování, bez cestovního pasu, jsem se rozhodla opustit mou vlast, můj domov. Povedlo se mi dostat se po dvou dnech, schovaná v náklaďáku do Bělehradu. 50 DM stačilo na dvě noci v pensionu. A co teď?
Chtě, nechtě jsem musela požádat o pomoc matku, která už deset let žila s mým mladším bratrem v SRN. Jak rakouský, tak německý konzulát v Bělehradu mě ani nepustily dovnitř. Už tenkrát stála před vstupem strážní budka s ochrankou. Ta kontrolovala, zda má dotyčná osoba všechny potřebné dokumenty pro vstup. Neměla jsem. Jak taky, byla jsem bez pasu, bez povolení. „Není v zájmu Československé socialistické republiky“, abych vycestovala do Jugoslávie, vůbec kamkoliv. Tento verdikt, nevím už kolikátý, mi byl doručen po několika měsících do Německa.
Ano, nakonec jsem se do SRN dostala
Ano, nakonec jsem se do SRN dostala, ale vítána jsem moc nebyla. A matka musela podepsat, že se za mne zaručuje, že nebudu od Spolkové republiky Německa požadovat žádnou podporu, míněno finanční, a že se budu o sebe sama anebo ona o mě starat. To nebylo tak jednoduché, její nový muž, nechtěl za každou cenu, aby mi pomáhala. A můj vztah s matkou byl komplikovaný. Přes to všechno mi pomohla z Jugoslávie, a nakonec i v Německu.
Do Erlangenu v Bavorsku, mého nového domova, jsem dorazila po týdnu od opuštění rodné Prahy. Na policii mě vyfotografovali jako zločince: zprava, zleva en face. Odebrali otisky prstů a sepsali protokol. Druhý den jsem se měla hlásit v Zirndorfu, ve velkém táboře pro uprchlíky, řízeném Američany. Ti rozhodovali tenkrát s Němci o politickém azylu. Výslech nebyl dlouhý, ale musela jsem mimo jiné odpovídat na otázky, které mi silně připomínaly některé otázky komunistů. Další absurdita. Ale poměrně rychle jsem dostala papíry, že jsem čekatel na azyl, že ale musím mít po dobu, než ho dostanu trvalý pobyt v Erlangenu, a že se odtamtud nesmím vzdálit bez povolení.
Dostala jsem ale tenkrát také velmi rychle pracovní povolení. Jenže jsem prakticky neuměla německy, takže možnosti práce byly zpočátku značně omezené. V hlavě jsem měla ještě pořád přání studovat, i když mi už táhlo na třicítku. Asi po měsíci jsem začala pracovat v jednom velmi známém americkém fast food řetězci. Za 4 DM a něco za hodinu. K tomu moje minimální znalost němčiny stačila.
Hledala jsem jazykové kurzy a nakonec jsem našla možnost učit se němčinu pro zahraniční studenty na universitě. Ale tam se ukázalo, že moje česká odborná maturita není v Německu uznána. Takže mě ke studiu nepřipustí. To byl šok. Už v Česku mě stálo mnoho námahy, abych vůbec jako „politicky nespolehlivá“ mohla maturitu udělat. Tak to měl být konec mého snu o studování? I ostatní vysvědčení a učňovský list nebyly uznány.
Matka pracovala na oční klinice tenkrát jako staniční sestra. Na podzim tam začali hledat pomocnice nočním sestrám. A tak jsem začala pracovat několik nocí v měsíci v nemocnici jako „děvče pro všechno – pomocná sestra“, ale bavilo mne to více než fast food a bylo to mnohem lépe placené, 10 DM za hodinu. Přes sto marek za noc, neuvěřitelné! A měla jsem další štěstí, našla jsem nadaci, která podporuje zahraniční studenty a migranty, kteří chtějí v Německu studovat.
Po půl roce jsem byla uznána jako politická azylantka a dostala tomu odpovídající cestovní pas. S ním jsem se mohla volně pohybovat po Německu. Do ostatních zemí včetně Rakouska a Itálie jsem musela žádat o vízum. Ale mohla jsem cestovat! A i další možnosti se naskytly. Dostala jsem roční stipendium v Mnichově na „Studienkolleg“. Po dvou semestrech a složení závěrečné zkoušky „Feststellungsprüfung“ jsem získala oprávnění studovat na jakékoliv německé vysoké škole. Byla jsem přijata na Univerzitu v Erlangenu a začala tam 1982, tři roky po příchodu do Německa studovat dějiny umění, knihovnictví a slavistiku.
A to už jsme tušili, že IGW zavřou.
V létě 1988 jsem studium, které jsem celé financovala nočními službami na klinice, dokončila magisterskou zkouškou. V tom samém roce jsem také přijala německé občanství. V lednu 1989 jsem začala pracovat v Institutu pro společnost a vědy (IGW) na univerzitě v Erlangenu. Byl to vlastně institut pro analyzování a vědecké ohodnocování určitých institucí východního bloku. A zrovna v tomto roce dostaly politické události v těchto zemích nebývalý spád. Východní blok a dominanta Sovětského svazu se zhroutily.
Posuzovala jsem tyto události pozitivně a těšila se ze „sametové revoluce“, „cinkání klíčů“ a poté, když se stal Václav Havel prezidentem. Vždyť jsem mimo jiné chodila léta s partou do stejné hospůdky, jako on. Netušila jsem, že mne tento vývoj připraví o práci. Nejdříve to vypadalo tak, že nás bude politika potřebovat. Začala jsem jezdit do tenkrát ještě Československa, jak pracovně, tak privátně. Po roce nám ale sdělili, že se ústav bude evaluovat. A to už jsme tušili, že IGW zavřou. V té době jsem začala vyučovat na universitě češtinu a udělala si překladatelskou státnici v Mnichově. Tak jsem na volné noze překlenula dva roky, než jsem našla nové místo v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, kde jsem pracovala až do odchodu do důchodu.
V roce 2019 jsem se po čtyřiceti letech opět vrátila do Prahy, kde teď žiji.
Eva Liška-Zeman
Dobrý den,
osud paní Daniely Uhrové mně zaujal event. shodou jména i podoby jedné spolužačky ještě ze základní školy, do roku 67. Bylo by vám prosím možné zprostředkovat kontakt, v případě i jejího zájmu, je -li to ona, pres uvedenou e-mail adresu?
Děkuji předem.
Eva Liska-Zeman