Alena Heitlinger
Narodila jsem se v roce 1950 v Praze, kde jsem žila do svých osmnácti let. Když vojska Varšavské smlouvy okupovala v srpnu 1968 Československo, byla jsem zrovna na prázdninách v Anglii. Bála jsem se sovětského útlaku a návratu antisemitismu, neboť jsem židovka, a rodiče na mě naléhali, abych se nevracela. Souhlasila jsem a můj život se navždy změnil. Ačkoliv rodiče si připadali už příliš staří, aby začínali jinde od nuly, vyjádřili mi plnou podporu a věřili, že se o sebe dokážu postarat. A já je nezklamala. Ačkoliv musím říci, že na to měla velký vliv skutečnost, že okolnosti mé emigrace nemohly být příznivější. Někdy tomu říkám “cadillacová” zkušenost. Byla jsem mladá a natěšená na nová dobrodružství, britské veřejné mínění bylo nakloněno uprchlíkům z Československa, vláda Jejího Veličenstva nám dávala pracovní povolení bez nutnosti formálně žádat o politický azyl a studenti mohli začít studovat se stipendii na školách vyšších stupňů hned od října 1968. Dokonce britské univerzity učinily jednorázově výjimku a přijímaly naše studenty, čerstvě osmnáctileté, odmaturované se slušným prospěchem, kteří hovořili alespoň trochu anglicky a byli uprchlíky. Pro ně byla Anglie koncem léta 1968 ideálním místem. Já jsem patřila do této skupiny. Namísto abych nastoupila ke studiu práv na Karlově univerzitě, jak jsem původně zamýšlela, začala jsem studovat sociologii na University of Kent v Canterbury. I když první rok jsem zápasila s těžkou akademickou angličtinou, studentský život jsem si velmi užívala. Navíc jsem v osmnácti letech neměla dozor rodičů a byla finančně nezávislá. Navíc mnoho mých židovských přátel z Prahy se také usadilo v Anglii, často jsem je navštěvovala v Londýně, takže jsem si brzy připadala jako doma. Jak se ale ukázalo, nebyl to ještě stálý domov.
Můj školitel mi doporučil, abych se vydala do zahraničí
Když se o pár let později blížila ke konci má doktorská studia na University of Leicester, hledala jsem akademickou pozici. Můj školitel mi doporučil, abych se vydala do zahraničí, a když mi na jaře 1975 Trent University v Kanadě nabídla plný úvazek, neváhala jsem a přijala. Má druhá “emigrace” nezpůsobila moc velkou změnu. Tentokrát jsem se nemusela učit nový jazyk, ani jsem neztratila navyklou kulturu a kořeny. I v profesním životě jsem kontinuálně pokračovala, neboť první léta v Kanadě jsem upravovala mou dizertaci a připracovala ji ke knižnímu publikování. Stěhování do země javorového listu se ukázalo jako chytrá volba. Úspěšná univerzitní kariéra, manželství s Kanaďanem, také profesorem na Trent University, z něhož vzešli dva synové, mi přinesly nové kořeny a pocit sounáležitosti. Napsala jsem šest knih (dvě byly přeloženy do češtiny) a mnoho článků z oblasti gender, demografie, zdravotnictví, sociální politiky a židovských studií. V roce 2014 jsem odešla do důchodu jako emeritní profesorka.
I když jsem opustila rodnou zemi před více jak padesáti lety, Československo mne nikdy plně neopustilo, ani poté, co se formálně rozdělilo. Zůstala jsem v kontaktu s Čechami, Slovenskem, Prahou, a to jak skrz mu akademickou práci a knihy, tak i díky častým návštěvám. Zároveň musím přiznat, že po roce 1989 jsem občas zalitovala, že jsem v Severní Americe a ne někde blíže v Evropě, abych mohla několikrát do roka létat do Čech. Například v květnu 2010 jsem k mé velké lítosti nemohla v Praze oslavit s přáteli ze střední školy mé šedesáté narozeniny. Jinak se na srazech ze střední snažím nechybět (naposledy v květnu 2018). Zúčastnila jsem se také několika setkání židovské skupiny mládeže nazvané Děti z Maiselovy ulice.
Obě emigrace vnímám jako úspěšné a kdybych měla na výběr, rozhodla bych se stejně.
Obě emigrace vnímám jako úspěšné a kdybych měla na výběr, rozhodla bych se stejně. Zvláštní pocit vděčnosti za relativní nedostatek lítosti patří mým zesnulým rodičům. Jejich povzbuzení, abych se v roce 1968 nevracela z Anglie, mi emigraci velmi usnadnilo. Nikdo jsme tehdy netušili, že se toho rozhodnutí stane základním stavebním blokem po zbytek mého života. Nikdy nezapomenu na jejich osobní oběť, které plně rozumím až teď, když mám vlastní děti.
