Karel Zabloudil
Narodil jsem se 14. října 1923 v Hranicích na Moravě jako jediné dítě Josefa a Karla Zabloudilových. Spolu s bratranci jsem pracoval na rodinné farmě, krmil jsem husy kukuřicí. Sám už jsem pak do konce života kukuřici nemohl pozřít. Později jsme se přestěhovali do Prahy, kde otec provozoval obchod s kancelářskými potřebami a papírem.
Zamiloval jsem se do sportu, jezdil jsem na kole, na běžkách a běhal za tým pražské Slavie. Trénoval jsem a závodil s řadou nejlepších přátel, včetně Emila Zátopka. Zrovna jsem byl odveden do československé armády, když Hitler obsadil republiku. Naštěstí jsme mohli trénovat i za války. Náš pětičlenný tým – Zátopek, Zabloudil, Roudný, Vomáčka a Kořán potom vyhrál zlatou na mistrovství spojeneckých armád v Hannoveru v roce 1947. V témže roce jsem potom zvítězil ve světově proslulém běchovickém závodě.
Trénoval jsem a závodil s řadou nejlepších přátel, včetně Emila Zátopka
V roce 1948 jsem jel s Ottou Rozvodou na závody do Velké Británie, utekli jsme uprostřed noci z hotelu a zůstali na západě. Stejně jako v běhu, nikdy jsem se neohlížel a pořád směřoval kupředu. Původně jsem chtěl emigrovat do Kanady, protože jsem tam měl nějaké přátele. Kanadská vláda ale přestala přijímat evropské přistěhovalce, pokud neměli zajištěnou práci a dost peněz pro začátek. Ani jedno jsem neměl. Přes jiné přátele jsem se oklikou dostal do Jižní Ameriky a začal pracovat na ropné rafinérii u venezuelských břehů. Vydělal jsem dost peněz a konečně se mohl přesunout do Kanady. Krátce před odjezdem jsem však onemocněl žlutou zimnicí, což odjezd zpozdilo.
V roce 1950 jsem se usadil v Torontu a pracoval pro Ford Motor Company jako nástrojář. Poprvé jsem se oženil v roce 1953, se ženou Miladou (také Češkou) se nám narodila dcera Eva. Protože jsme měli rádi teplé počasí, odstěhovali jsme se do Kalifornia, nejprve do Montrose, později do Santa Monica, kde jsem pracoval pro strojírenskou firmu jako opravář a konstruktér matic. V roce 1959 se narodila má druhá dcera Betsy. Navštěvoval jsem večerní kurzy na University of California – Los Angeles (UCLA) a o dva roky později jsme si koupili první dům v Torrance.
V roce 1963 jsem získal americké občanství a začal pracovat pro firmu Autonetics v Anaheimu, se specializací na inertních navigačních systémech (používaných v ponorkách). Udělal jsem si pilotní zkoušky na malé letadlo. Protože autem jsem do práce musel dlouho dojíždět, koupil jsem si malou Cessnu a raději tam létal.
V roce 1968 jsem se seznámil s Thomasem H. Giftem a pustili jsme se do vývoje speciálního sonaru, který nám umožnil získávat zakázky od námořnictva Spojených států. Spolupracoval jsem také s francouzským námořnictvem a oceánologem Jacquesem Cousteauem. Založili jsme společnost Ocean Sonics a vybavili jeho loď Calypso našimi sonarovými přístroji.Velmi jsem se sblížil s jeho synem Phillipem. Podnikali jsme neuvěřitelná dobrodružství na moři i ve vzduchu. Navštěvovali jsme exotické ostrůvky a pátrali po pokladech. Jednou jsme letěli hydroplánem poblíž Mariánských ostrovů, upadlo nám křídlo a museli jsme nouzově přistát mezi palmami. Nic se nám nestalo, ale zanedlouho poté můj přítel Phillipe zahynul při nehodě u Lisabonu. Podařilo se mi v Ocean Sonics zaměstnat mého velkého kamaráda a někdejšího parťáka na závodech Ladislava Kořána, kterému se s rodinou nepodařil útěk z Československa a strávil mnoho let ve věznici v Jáchymově. V roce 1976 získal americké občanství. Zůstali jsme přáteli celý život a při příležitosti našich sedmdesátin jsme byli pozváni na čestný závod do Běchovic. Název společnosti jsem změnil na Ecosystems a přesunuli sídlo do El Segundo v Kalifornii. V roce 1969 jme s pomocí našeho sonaru pomohli získat zpět kusy letu 266 United Airlines, který se čtyři minuty po startu z Los Angeles na trase do Milwaukee zřítil do zálivu v Santa Monice. Později jsem pomáhal pátrat po zmizelých lodích, včetně Titanicu.
pustili jsme se do vývoje speciálního sonaru, který nám umožnil získávat zakázky od námořnictva Spojených států
Má druhá žena Zdeňka byla také z Čech. Vzali jsme se v roce 1977 a měli dceru Katherine. Přestěhovali jsme se do San Diega, včetně firmy. Po celou dobu mi komunistické úřady nedovolily navštívit mé příbuzné v Československu. Až v polovině 80. let. Po sametové revoluci Zdeňka získala odškodnění za věznění její maminky a spolu jsme si pořídili byt v Praze a statek v jižních Čechách. Byl to neuvěřitelný pocit moci vrátit se ke kořenům a pravidelně cestovat mezi USA a Českou republikou.
Má společnost EcoSystems odvedla neuvěřitelnou práci, včetně seizmického profilování proslulého mostu San Francisco Bay Bridge, přistávací dráhy letiště a vybudování umělého útesu pro boj proti škodám na životním prostředí ve vodách poblíž elektrárny San Onofre. Můj nejoblíbenější projekt byl ale v Praze, kde jsme ve spolupráci s Dr. Zdeňkem Dragounem odkryli pilíře a kusy Juditina mostu, který byl zničen ve 14. století a leží pod Karlovým mostem. Trávil jsem čas řízením EcoSystems, hraním tenisu, lyžováním, cyklistikou, běháním, cestováním a trávením času s přáteli. Můj život, i když byl naplněn tolika výzvami, jsem žil naplno. Má hlavní zásada zní, že život je krátký, čas je omezený, a nikdy proto nesmíte přestat objevovat.
Karel Zabloudil zemřel 31. července 2000 v náručí manželky Zdeňky. Zůstaly po něm tři dcery Eva, Betsy a Katherine, vnoučata Erin, Andrew, Duke, Ian a Frankie a pravnučka Emelia.
Jarda Bárta
Skvělý článek, Karel byl můj přítel, znal jsem i celou jeho rodinu a přátele, hráli jsme spolu tenis. Jeho přítel je MUDr Jan Neumayer ze Švýcarska, stalo by za to, udělat rozhovor i s ním. Bylo by moudré, kdyby jste Karla Zabloudila navrhli kanceláři prezidenta ČR na státní vyznamenání. Děkuji Vám za skvělý článek o mém příteli Karlu Zabloudilovi a přeji Vám hodně úspěchů