František Grapl

Narodil jsem se v Brně 10. července 1924 do rodiny se dvěma staršími sestrami. Po německé okupaci jsem byl svědkem příjezdu Adolfa Hitlera na brněnskou radnici na Dominikánském náměstí. Stal jsem se členem odbojové skupiny, která měla v úmyslu na něj spáchat atentát. Samozřejmě jsem neměli dost času dokončit přípravy. Poslední měsíce války jsem alespoň bojoval s Němci v řadách partyzánské brigády Jana Žižky. Prováděl jsem různé sabotáže, pašoval zbraně a předával tajné informace mým spolubojovníkům.

Stejnou nenávist jako k nacistům jsem pociťoval také ke komunistům, kteří v Československu převzali moc v únoru 1948. Zanedlouho mě uvěznili a poslali na rok do tábora nucených prací ve Vítkovicích. V listopadu 1949 jsem z tábora, který se naštěstí nacházel nedaleko železniční trati, uprchl. Trvalo mi tři dny a dvě noci bez jídla a v mrazu, než jsem přešel Moravou na jih a překročil hranice o Rakouska. Dříve jsem nějaký čas pracoval jako řidič pro šlechtickou rodinu Kinských, která mi byla při útěku velmi nápomocná. Díky jejich kontaktům jsem nemusel dlouho strávit jako uprchlík v Rakousku, ale obdržel jsem falešné dokumenty a dostal se na loď směřující do Austrálie

Otevřel jsem také svého času nejznámější hudební kabaret v Aucklandu

Po několika týdnech strávených v Austrálii jsem se přesunul na Nový Zéland, který se stal mým novým domovem. Nejprve jsem pracoval jako mechanik ve velkém autoservisu ve Wellingtonu, po pěti letech jsem si otevřel vlastní autoopravnu a zaměstnal další lidi. Zamiloval jsem se přitom do tradiční maorské kultury a objevil kouzlo maorské hudby. Stal jsem se promotérem hudebního souboru Aotearoa při jeho vystoupeních na Novém Zélandu, které sklidily takový úspěch, že jsem založil společnost New Zealand/Australian Associated Artists a stal se hudebním promotérem a hledačem nových talentů v obou zemích. Otevřel jsem také svého času nejznámější hudební kabaret v Aucklandu. Vystupovalo tu mnoho slavných umělců včetně amerických kapel the Drifters and The Ink Spots. Poté, co jsem se přestěhoval do Rotoruy, centra maorské kultury v srdci Severního ostrova, měl jsem možnost zprostředkovat vystoupení hvězd jako David Bowie nebo Kenny Rogers.

Potkal jsem mou úžasnou ženu Te-Tuhiwhakaura Kingi (Tuhi) z kmene NgatiPikiao Te Arawa. Měla osmnáct sourozenců, všichni byli velmi muzikální, zpívali a ovládali hudební nástroje. Zbožňoval jsem maorskou hudbu stále více, tak jsem v roce 1981 uspořádal s Tuhi a jejím kmenem šestiměsíční světové turné. Největšího publika jsme se dočkali v Jugoslávii, na naše koncerty přišlo přes 200 000 lidí. Syn Frank se nám narodil o rok později. Během 80. a 90. let jsme pokračovali v turné, potkali papeže Jana Pavla II., spoustu státníků, celebrit a známých sportovců.

Po pádu železné opony v Evropě jsem pomáhal zorganizovat návštěvy Alexandra Dubčeka

Přispěl jsem k založení ženské fotbalové ligy a novozélandského národního týmu ženského fotbalu, strávil jsem také nějaký čas jako instruktor psů a vycvičil německé ovčáky pro novozélandský policejní sbor. Používají je doteď. Byl jsem zvolen prezidentem Kulturní organizace Oceánie, spadající pod UNESCO. Po pádu železné opony v Evropě jsem pomáhal zorganizovat návštěvy Alexandra Dubčeka, mého dávného přítele z války, a prezidenta Václava Havla. Provozoval jsem dvě firmy v Rotoruy, společnost na export ovčích kožešin a opravnu obuvi, která fungovala dvacet pět let.

Vždy jsem byl vděčný Novému Zélandu za šanci začít znovu na druhém konci světa, ale Morava vždy zůstala uzamčena v mém srdci jako ten skutečný domov.

František Grapl zemřel 27. října 2004 ve věku osmdesáti let, krátce poté, co se vrátil z posledního turné maorského souboru v Polsku, na Slovensku a v České republice. Jeho syn Frank junior pokračuje v otcově misi a cestuje po světě s vlastní skupinou Whakaari Rotorua.