Sledujte nás

Narodila jsem se 6. června 1943 v Plzni, kde rodiče vlastnili třípatrový dům. V přízemí byla tatínkova soukromá lékařská praxe, kterou mu po roce 1948 komunisté sebrali. Já s bratrem Jaroslavem (který bohužel nedávno zemřel) jsme chodili na základní školu hned přes ulici. Oba jsme také každý den po vyučování chodili na kluziště. Já začala s krasobruslením, stejně jako bratr, i když toho spíše bavil hokej. Ale tatínek trval na tom, aby pokračoval, zvláště později, když mně se začalo dařit. Bruslili jsme tedy v páru. Ale já jsem vyrostla a byla věší než on, tak mi trenér Josef Klems našel nového partnera, Jaroslava Votrubu. S ním jsem úspěšně závodila na mnoha soutěžích a šampionátech, včetně mistrovství Evropy, světa (5. místo) a Olympijských her.

Zakončila jsem střední školu. Tatínek chtěl, abych šla v jeho stopách a pokračovala na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale nedostala jsem doporučení od „uličního výboru“, který se skládal z několika žen, které žily v okolí, většinou členek KSČ. Měly se mnou pohovor a nelíbil se jim, fakt, že maminka nosila kožichy. Vysvětlovala jsem jim, že se mnou chodila na zimní stadion na tréninky každý den v půl šesté ráno, kdy bývá opravdu zima. Ale samozřejmě byly i další námitky, i když nevyslovené, že rodiče byli představitelé „inteligence“, nikoliv dělnické třídy. Tyto dámy doporučily, abych se přihlásila na Institut pro tělesnou výchovu a sport (dnes Fakulta tělesné výchovy a sportu) Karlovy Univerzity, protože socialistická republika potřebovala kvalifikované trenéry a učitele. Tak jsem se přihlásila a byla přijata.

V roce 1966, po zakončení čtvrtého ročníku na univerzitě, jsem obdržela nabídku od Wiener Eisrevue (vídeňská lední revue), abych se na dva roky přidala k turné po evropských zemích. Každý sportovec či umělec, který získal kontrakt od firmy v západní Evropě (schválený státní agenturou Pragokoncert nebo Pragosport), musel za toto privilegium vrátit značnou částku do státní pokladny. Čím vyšší výdělek, tím vyšší procento musel vyplatit. To byl ostatně důvod, proč mnoho špičkových sportovců a známých umělců emigrovalo. Můj kontrakt vypršel v létě 1968. Právě jsem byla na návštěvě u přátel v Západním Německu, když jsem se dozvěděla o okupaci Československa státy Varšavské smlouvy. Nevěděla jsem, zda se vrátit domů. Němci byli velmi nápomocní, udělali se mnou rozhovor pro noviny a nabídli mi práci učitelky ruštiny a tělocviku ve Westerstede u Brém. Po pár týdnech rozmýšlení jsem se rozhodla k návratu do Prahy. Na jaře 1969 jsem ale pochopila, že tzv. normalizace znamenala pomalý návrat do temných časů komunismu padesátých let.