Pavel Ort
Komunistický systém se zdál být na vrcholku své moci, když jsem v roce 1961 absolvoval Lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Cesta k mé promoci rozhodně nebyla schůdná. Když mi bylo patnáct let, strana rozhodla, že dál studovat nesmím. Nechtěli tím ale potrestat mne (já to ve svém mladickém nadšení vlastně přivítal), trestali mého otce. Ten byl podle nich buržoazní element – byl totiž lékařem, chirurgem v Praze.
Moje nevlastní matka mi zařídila místo v chemičce Spolana Neratovice. Tam mě „převychovali“ na dělnického kádra a já tak mohl nastoupit na gymnázium v Nymburce a po třech letech na medicínu v Praze. Po promoci jsem dostal umístěnku na ortopedii v teplické nemocnici. Když se naskytla příležitost vyrazit na turistický zájezd do Tunisu, zavolal si mne pan primář a nabádal mne: „Ne aby ses tam, Pavle, někde zapomněl!“ Vzpomínám si, že jsem mu odpověděl: „Jak bych mohl, pane primáři, když jsem teď dostal přidáno?“ Polepšil jsem si tehdy zrovna o padesátikorunu, můj nový plat byl 950 Kčs.
V Tunisu mi tehdy pomohli západní Němci. Měl jsem pocit, že mi tím alespoň částečně splácí dluh za to, že nacisti popravili mou matku, když mně bylo pouhých šest let. Kulturní atašé, který se mě ujal, se zeptal, jestli chci odvézt do přístavu.
Na ruskou loď Poběda v Oděse se nás nalodilo čtyři sta Čechů. Mezi turisty byli jistě zamícháni i nějací fízlové. Poslední den zájezdu nás vzali na pláž u Tunisu. Využil jsem příležitosti a vytratil se. Odplížil jsem se jen v kalhotách, mít u sebe cokoliv navíc jsem se bál. Jen plavky jsem si schoval do kapsy – jako suvenýr. Kousek od pláže jsem si stopnul auto, které mě odvezlo do města.
V Tunisu mi tehdy pomohli západní Němci. Měl jsem pocit, že mi tím alespoň částečně splácí dluh za to, že nacisti popravili mou matku, když mně bylo pouhých šest let. Kulturní atašé, který se mě ujal, se zeptal, jestli chci odvézt do přístavu. Pobuda měla ten večer odjíždět. V odpověď se mu dostalo mé kategorické „Ne!“ – a tak jsem nabyl svobody. Strávil jsem v Tunisu tři měsíce. Nezávisle na sobě tehdy z Pobudy utekli ještě další dva Češi. Úřady nám všem poskytly politický azyl a dokonce jsme dostali dokumenty, které sloužily namísto cestovního pasu. To bylo od tohoto velmi chudého státu poměrně velkorysé gesto. Často přemýšlím, zda by moje rodná země jednala s utečenci podobně.
Když jsem se rozhodl emigrovat do Spojených států, i Američané mi poskytli ubytování a stravu. Vždycky se zkrátka našli lidé, kteří mi nezištně pomohli. Věděl jsem, že mám vzdálené příbuzné ve Venezuele, vydal jsem se tedy za nimi. Našel jsem si tam práci jako lékař geografické expedice, která každý rok stanovovala hranici mezi Venezuelou a Brazílií. Ta je určena rozvodím mezi Orinokem a Amazonkou – území, z něhož řeky tečou do Orinoka, patří Venezuele, a to, jehož voda stéká do Amazonky, je Brazílie. Museli jsme projít obrovské území pokryté hustou džunglí. Místní lékaři se expedice odmítali zúčastnit, já jsem si proto za jednu sezónu vydělal slušné peníze. Kvalitní vzdělání, které jsem získal v Praze, mne dobře připravilo i na zdejší poměry. Uplatnil jsem dokonce i základní znalost trhání zubů.
Vrátil jsem se do Států a začal budovat svou lékařskou kariéru. Složil jsem nostrifikační zkoušku, šest let jsem trénoval jako chirurg a ortoped. Měl jsem štěstí, že jsem studoval a pracoval na New York University a v proslulé Bellevue Hospital. Na univerzitě jsem si posléze otevřel soukromou praxi. Věnoval jsem se také akademické kariéře. V obou mi hodně pomohlo, že jsem byl u zrodu nové metody na operační léčení zlomených kyčlí. S přednáškami o ní jsme procestovali velkou část světa včetně Jižní Ameriky a Evropy. Nakonec jsem dosáhl titulu profesora klinické ortopedie na NYU.
V soukromé praxi jsem strávil pětatřicet let. Když jsem chtěl odejít do penze, nabídli mi místo primáře ve Veteránské nemocnici na Manhattanu. Tady pracuji už třináct let. Moc mne těší styk se studenty-lékaři, kteří se chtějí stát specialisty-ortopedy. A je zase baví zajít se mnou do Bohémky – české zahradní restaurace. Moc jim chutná pro ně neobvyklé české jídlo a především pivo. Kromě sportu mě právě učení a styk s mladou generací stále udržují v dobré kondici.
Vrátil jsem se do Států a začal budovat svou lékařskou kariéru. Složil jsem nostrifikační zkoušku, šest let jsem trénoval jako chirurg a ortoped. Měl jsem štěstí, že jsem studoval a pracoval na New York University a v proslulé Bellevue Hospital.
Závěrem chci říci, že mi komunisti vlastně prokázali laskavost, když mě vyhnali z vlasti. Odejít nebylo jednoduché, čekaly na mě různé překážky a nepříznivé okolnosti. Ale prožil jsem zajímavá dobrodružství. A to byl rozhodně lepší způsob, jak svůj život využít, než strávit ho v totalitárním systému. To nebylo nic pro mne.
Článek vznikl na základě eseje zaslané Pavlem Ortem. Pan Ort stále žije ve Spojených státech, od počátku se angažuje v tamní krajanské komunitě. Svou vlast mohl znovu navštívit až po Sametové revoluci.