Barbara Skypala
Vzpomínám si, jak jsme s otcem, brněnským státním zástupcem Františkem Pellerem, poslouchali projev Winstona Churchilla o železné oponě. Tehdy nám ještě nic nedocházelo. Netušili jsme, že Československo by se mohlo oddělit od zbytku svobodného světa. 25. únor 1948, den komunistického puče, všechno změnil.
Otec řekl, že odejdeme do exilu. Prý se mýlil před dvěma lety, když měl možnost přestěhovat se s celou rodinou do Ameriky, ale odmítl, abychom dostaly vzdělání v Československu.
Uběhlo šest týdnů a rodiče zavolali mě a sestru Helenu, které bylo tehdy dvanáct, do otcovy pracovny. Otec řekl, že odejdeme do exilu. Prý se mýlil před dvěma lety, když měl možnost přestěhovat se s celou rodinou do Ameriky, ale odmítl, abychom dostaly vzdělání v Československu. Nyní byl rozhodnut. Čekal na kontakt z rakouského konzulátu, který mu měl sdělit datum, kdy máme tajně přejít hranice a kdy budeme vyzvednuti na rakouské straně. Otec nám přikázal, že o tom nikomu nesmíme říci.
V pátek 17. dubna přišel otec domů z práce a prohlásil, že v pondělí na něj bude vydán zatykač. Museli jsme konat rychle. Měli jsme autobusem přejet do Znojma, strávit tam noc u přátel. Převaděč nás měl převést podél toku řeky Dyje k hranici, kterou jsme měli překročit v neděli nad ránem. Otci se podařilo poslat zprávu přátelům v Rakousku s datem a hodinou, kdy nás měli čekat. Nebyl čas čekat na potvrzení. Tentýž večer jsem měla schůzku s mým chlapcem Jirkou. Jako mnoho jiných párů jsme trávili pátek v kině a pak se procházeli a povídali si. Před domem mě Jirka jemně políbil a řekl, že se v neděli zase uvidíme. Když přecházel ulici, otočil se a zamával mi. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.
V sobotu ráno 18. dubna byl jasný a slunečný den, ideální pro rodinný piknik. Matka nás se sestrou navlékla do dvojího oblečení: spodní prádlo, punčochy, blůzky, svetry a přes to navíc kabáty. Nesměli jsme si vzít žádná velká zavazadla kromě malých tašek a kabelek, abychom nevzbudili podezření. Otec nesl dva rybářské pruty, matka piknikový koš. Řekli nám, abychom si vzali něco malého, co nám bude připomínat domov. Vybrala jsem si plyšového medvídka, kterého jsem dostala, když mi byly tři roky, a dvě sošky Krista ze slonoviny ze 16. století. S hřebenem, kartáčkem na zuby a malým deníčkem to bylo vše, co se mi vešlo do malé kabelky.
Jeli jsme autobusem do Znojma, následujícího rána překročili hraniční řeku Dyji a dorazili do Rakouska, lépe řečeno do sovětské okupační zóny. Často se stávalo, že sovětské hlídky unesly uprchlíky a vrátily je do Československa. Otcovi přátelé zařídili náš převoz do Vídně a dali nám “autentické” dokumenty po rodině, která za války zahynula při spojeneckém bombardování. Museli jsme čekat déle než dva měsíce, než jsme se mohli přesunout do Salcburku, do amerického okupačního sektoru. Sovětští vojáci ve vlaku kontrolovali naše dokumenty a nechali nás pokračovat, bez jakéhokoliv podezření. Konečně jsme mohli volně dýchat, po tolika dnech ve strachu a nejistotě.
Pellerovi v roce 1949 emigrovali do Spojených států amerických. Barbara (1931-2017) studovala v Kansas City, St. Paul a New Yorku, kde potkala svého pozdějšího manžela Václava Skypalu, také českého uprchlíka. Společně se přestěhovali do Chicaga. Poté, co vychovala dcery Christine a Madeleine, Barbara pokračovala ve studiích, získala magisterský titul z teologie na Mundelein College. Pracovala dlouhá léta jako ředitelka náboženského vzdělávání ve faře sv. Ferdinanda v Chicagu, než odešla do důchodu. Ráda psala o svém životě, milovala umění, často navštěvovala Lyric Opera, Shakespeare Theater, Art Institute of Chicago. Byla také zanícenou cestovatelkou, s oblibou se vracela do Tibetu, Japonska a Irska.
